Mezidruhová hudba Jima Nollmana
Johnstone Strait je mořská úžina na západním pobřeží Kanady. Jde o oblíbené místo pro hejna kosatek a tím také pro hejna vědců kosatky studujících. A kromě vědců se do této úžiny pravidelně vrací Jim Nollman, hudebník a umělec mířící mnoha směry. V osmdesátých letech začal podnikat hudební experimenty, při nichž do provozování hudby zapojoval různé zvířecí druhy. První nahrávky vydal v osmdesátých letech, letos v létě mu vyšlo nové album nazvané Orcas‘ Greatest Hits.
„Někteří tyto skladby interpretují jako studie komunikace zvířat. Jiní v nich vidí nový trend v avantgardní hudbě. Naštěstí jsou ty nejlepší příklady dialogu mezi člověkem a zvířetem zároveň i ty nejmuzikálnější. Navíc na tom není nic zvlášť „avantgardního“; takzvaní „primitivové“ to dělají už od nepaměti. Tato nahrávka je pouhou aktualizací, vhodnou pro dnešní dobu. Tyto skladby se liší od jiných vychvalovaných mezidruhových skladeb tím, že byly z větší části nahrány v reálném čase. Není-li uvedeno jinak, nejsou zde žádné overduby pohodlně přidané ve studiu. To, co slyšíte, je to, co se odehrálo v moři nebo v buši.“
Takto vysvětluje Jim Nollman svůj zájem v textu doprovázejícím jeho první album Playing Music With Animals, které vyšlo roku 1982 na značce Folkways Records. Cesta k němu ale vedla přes jiné experimenty. Bostonský rodák a student Tufts University dostal příležitost vytvořit hudbu k Shakespearově Snu noci svatojánské. Rozhodl se vynechat hudební tóny a pracoval se zvuky lidských kroků a velkých skleněných nádob na mléko. Později se přesunul na západní pobřeží a dostal se na stránky mnoha novin díky experimentu, jemuž padl za oběť klavír. Nollman jej postavil na pláž, ozvučil kontaktními mikrofony a zapálil. V roce 1973 nabídl rozhlasové stanici KPFA natočení speciálního pořadu pro den díkůvzdání. Při té příležitost se na stolech amerických domácností tradičně objevuje pečený krocan, Nollman se rozhodl tohoto ptáka přizvat k muzicírování. Nazpíval asi třicet slok anglické lidové písně Froggy Went A’ Courtin doložené již v 16. století a popisující námluvy pana Žabáka u slečny Myšky (pod názvem King Kong Kitchee Kitchee KiMiO ji nazpíval třeba Nick Cave). Natáčel na farmě, obklopen třemi stovkami krocanů. Již z dřívějších pokusů měl vyzkoušeno, že tito ptáci reagují na zvuk a jsou si schopni zapamatovat akustické signály. Díky tomu proměnil hejno ve svůj doprovodný sbor. Následovaly pokusy s delfíny, velrybami, vlky nebo s hlodavcem, jemuž se česky říká tarbíkomyš, anglicky kangaroo rat.
V té době již bylo enviromentální hnutí celosvětově etablované a hudba v něm hrála nemalou roli, mimo jiné skrze popularizaci „velrybího zpěvu“ i rozvoj žánru new age. Jim Nollman k této problematice přistupoval opatrně. Na jedné straně o sobě říkal, že se necítí být environmentalistou, na druhé straně své debutové album doplnil textem se silně ekologickým poselstvím:
„Již od dob knihy Genesis západní člověk téměř vždy zobrazoval zvířata jako něco méněcenného než člověka; stvořená na Zemi pro lidský užitek a potěšení. Co však pro starověké lidi představovalo v nejlepším případě pochybnou etiku, se v poslední době, s nástupem přelidnění a technologického rozmachu, stalo naší vlastní zkázou.
My lidé jsme druh, který ovládá své životní prostředí; přesto jsme však vážně mimo kontakt s směřováním přírodního řádu. V poslední době jsme přímo zodpovědní za to, že posíláme jeden druh za druhým do zapomnění a vyhynutí, aniž bychom měli tušení, jak tuto sestupnou spirálu zastavit.
Během posledních dvaceti let, kdy ekologické hnutí nabralo na síle, si mnozí z nás plně uvědomili, že je třeba podniknout něco drastického. Krátkodobé kampaně na záchranu zvířat jistě odkládají aktuální zabíjení, ale až příliš často nenabízejí žádná dlouhodobá řešení ani přílišnou naději. Šíří pesimismus. Jistě musíme v takových kampaních pokračovat; koneckonců zachraňují konkrétní druhy v krizových obdobích. Zároveň však musíme vyvinout komplexní vzdělávací nástroje, které účinně změní postoj lidstva ke zvířatům. Potřebujeme univerzální etiku a potřebujeme ji hned; aby příští generace mohly obnovit svět svých předků.
Snad nejprozíravější a nejpřesnější ekologickou etikou je ta, která se nazývá vzájemná závislost. Jednoduše řečeno: všechny druhy, zdroje a funkce Země napomáhají růstu a trvání všech ostatních. Život na Zemi je tedy složitou sítí vzájemně závislých příčin a následků. Otrávíte-li hmyz, zabijete ryby, půdu a dravé ptáky. Nakonec podlehne i člověk. To je ta špatná zpráva o vzájemné závislosti. Ale je tu i spousta dobrých zpráv. Jelikož jsou všechna stvoření vzájemně závislá jak na nás, tak i mezi sebou navzájem, musíme je začít vnímat a uznávat s o něco větší důstojností, než jakou jim lidstvo dosud kdy přiznávalo.“
Takzvaná mezidruhová hudba (interspecies music), jak si ji definoval Jim Nollman, jasně podporuje vzájemně provázaný vztah s tvory na planetě Zemi. Hudbu vidí jako komunikaci univerzálněji srozumitelnou než jakýkoli lidský jazyk. Mezidruhová hudba pro něj představuje jasný a jednoduchý příklad toho, jak se lidé mohou snažit komunikovat přímo s jinými živými tvory. Stejně jako jakákoli hudba zprostředkovává energetickou výměnu harmonie. A stejně jako u každé úspěšné harmonie je tato výměna udržována tak dlouho, dokud účastníci koexistují v přítomném okamžiku. V praxi to podle Nollmana znamená, že člověk musí nejprve uznat druhé zvíře jako svého rovné. V mnoha případech musí člověk sedět se zvířetem tak, jako žák sedí s učitelem.
Ze zvířecích spolutvůrců Jima Nollmana se kosatky staly těmi nejstabilnějšími. Aby mohl se svými černobílými zubatými spoluhráčkami nahrávat, vybudoval si plovoucí studio. V průběhu dekád na něm improvizoval sám i v kolektivech a výsledky zaznamenával mikrofony nad vodou i pod ní. V rozhovorech popisuje, že si jej kosatky pamatují a že reagují na konkrétní hudební prvky, rytmy či akordy.
„Velkou otázkou pro mě je vždy to, zda by zvíře vydávalo stejný zvuk i bez mého vlastního hudebního podnětu. Po deseti letech jsem se přesvědčil, že existuje mnoho zvířat, zejména vlků a kosatek, která ovládají řadu hudebních „pravidel“ týkajících se modulace a rozuzlení. Mnohá z těchto pravidel nabízejí cenné rady pro lidské hudebníky. Například vlci přestanou výt, pokud někdo hraje falešně.“
Narozdíl od jiných hudebníků pracujících se zvířecími zvuky je v nahrávkách Jima Nollmana méně newageové meditativnosti a více svérázného mezidruhového humoru. Vedle volných improvizací, balancujících mezi free jazzem a indickými rágami, je místo pro reggae i dětské popěvky. Spíše, než hledání nějaké univerzální harmonie jde o zkoumání sociální interakce skrze hudbu a zvuky: „Učí mě velryby frázi ze svého vlastního jazyka? Rozdělují tu frázi na menší části a zřetelně vyslovují jednotlivé části? Trpělivě mě opravují, když udělám chybu ve výslovnosti?“
Jim Nollman zkoumá možnosti hudební komunikace se zvířecím světem z různých úhlů. V roce 2021vydal album Music for Swimming and Flying na značce Other Minds Records, kde zvuky ze svého archivu zpracovává studiově do téměř tanečních ploch. Letošní Orcas‘ Greatest Hits, které vyšlo u Smithsonian Folkways Recordings, pracuje s nahrávkami z let 1985 až 2002. Jde opět o záznamy živého jamování, kde spolu člověk a kytovec hrají jako rovný s rovným. V době, kdy se objevují zprávy o útocích kosatek na jachty, to přináší závan naděje. Třeba se nás díky Jimu Nollmanovi kosatky rozhodnou nevyhladit.