Zrození kýče z ducha experimentu
Nálepka new age může označovat mnohé, či vůbec nic a v seriózních kruzích nemá dobrý zvuk. Zároveň se pod ní můžeme nadít překvapujících objevů. V následujícím textu nejde o souhrnný přehled hudby takto označované, ani o její odsouzení či vychválení. Na několika příkladech z této sféry bych rád ilustroval, jak se prvky chápané jako experimentální a okrajové dokáží proměnit v konejšivou kulisu, pragmatickou pomůcku, či oporu v chaosu moderní doby.
Ve stresu, zato s kvalitním hifi aparátem
Přelom 70. a 80. let v západní společnosti znamenal vyšumění idealismu šedesátek, následované vyčerpáním punkové rebelie let sedmdesátých. Část mládeže našla při útěku před konformitou útočiště v různých post-hippies sektách a společenstvích, jiná část naopak konformitu akceptovala a našla smysl ve vydělávání peněz a budování kariér. Obě tyto (pochopitelně vágně definované) skupiny se sice v mnohém lišily, ale zároveň je spojovala častá potřeba úniku před světem a stresem. A hudba v tom mohla (spolu s drogami či meditací) významně pomoci. Byla to doba, kdy se zvuková technika stávala dostupnější a kvalitní hifi vybavení bylo nezbytným bytovým doplňkem elegantních příbytků bankovních manažerů. V roce 1979 byl patentován a o pár let později úspěšně rozšířen kompaktní disk coby médium nabízející čistý zvuk a více než hodinu plynoucího záznamu bez přerušování. Ideální předpoklad pro ničím nerušené noření se do zvuků.
Nebát se být prostý a vynalézat
Jak již bylo napsáno mnohokrát jinde, minimalismus v 60. letech ve vážné hudbě odtabuizoval melodično i pravidelný rytmus a celkové chápání umělecké hudby jako příjemného zážitku. Podobné věci se děly i v jazzu, kde technická virtuozita moderních směrů začala vyžadovat specializované posluchače, zatímco ti, kdo toužili po příjemných melodiích, byli neuspokojeni. Tuto mezeru na trhu začaly na jedné straně vyplňovat značky jako ECM nabízející „nejkrásnější zvuky hned po tichu“ na křižovatce toho jemnějšího (ale zároveň stále sofistikovaného) ze soudobé hudby a moderního jazzu. Na ještě jemnější strunu začalo hrát vydavatelství Windham Hill. To založil kytarista William Ackerman, jež z univerzitních studií historie odešel živit se jako tesař. Jen tak pro zábavu si za peníze od přátel pronajal studio a natočil roku 1975 album In Search of the Turtle’s Navel. Úspěch vedl k dalším albům Ackermana a dalších hudebníků pohybujících se na hraně jazzu, folku a vážné hudby s jednoduchými, dokola opakovanými melodiemi, romantickým laděním názvů i obalů desek. Hvězdou, která zajistila komerční úspěch byl například klavírista George Winston.
Významnou roli ve formování estetiky new age hrál samozřejmě rozvoj technologie, především syntezátorů. Jejich vzrůstající dostupnost i snadnost ovládání ovlivnila nejrůznější žánry, zde hrála roli zdánlivě bezbřehá nabídka zvukových barev s možností produkovat velké množství hudby velmi rychle. Nadprodukce se tak stala jedním z důležitých znaků těchto hudebních krajů. A pokud bychom měli vypíchnout jeden dílčí technický výdobytek, nejspíše to bude arpeggiator, tedy specifický druh sekvenceru generující rozložené akordy podle stisknutých kláves. Působivě běhající figury, které v minulosti skladatelé museli pracně rozepsat a interpreti nacvičit, teď byly dostupné i těm méně nadaným. Roku 1978 se objevil v nástrojích Jupiter 4 od firmy Roland nebo Prophet V od Sequential Circuits v uživatelsky přívětivé podobě a vtiskl tak uniformní ráz tisícům nahrávek.
Myšlenky, které se dají schovat pod deštník new age, najdeme u velkoproducentů i poustevníků jdoucích nevyšlapanými cestami. A i ti se za příznivé konstelace mohou dočkat slávy. Takový příběh má za sebou Laraaji (původním jménem Edward Larry Gordon). Filadelfský rodák začínal kariéru jako herec a klavírista v jazzrockové kapele. Na počátku 70. let pro sebe objevil východní mysticismus a v bazaru si pořídil citeru. Tu doplnil o elektrický snímač a vyvinul vlastní techniku hry. Jeho pódiem se staly newyorské ulice, kde dokázal hrát celé hodiny se zavřenýma očima. První album Ambient 3: Day of Radiance mu roku 1980 vydal Brian Eno a dnes patří Laraaji ke klasikům žánru.
Když věci rotují, tak mohou vydávat zvuky. Jednoduchý princip stojící třeba za nástrojem zvaným bullroarer, zdokumentovaným v pravěkých kulturách leckde na světe, včetně Austrálie. Plnil zřejmě funkci hudebního nástroje i dálkové signalizace. Australská skladatelka Sarah Hopkins na stejném principu začala využívat takzvaná harmonická vířítka, „harmonic whirlies“, plastové hadice, které při roztočení nad hlavou vydávají různě vysoké tóny v závislosti na délce a rychlosti víření. Nejde tak docela o její vynález, protože coby dětské hračky se tyto věci prodávaly již dříve. Hopkins ale kolem nich vytvořila celý systém pro kompozici, hudební výchovu či komunitní zábavu. (objednat můžete zde: https://www.harmonicwhirlies.com.au/harm.html) Zvuk vířítek zaujal třeba zpěvačku Björk, a ta kus hudby Sarah Hopkins použila na svém albu Utopia, které si s estetikou new age pohrává v různých rovinách.
V ústraní naopak až do své smrti v loňském roce zůstal kalifornský samotář Master Wilburn Burchette, mystik, jenž své vize vtěloval do zvuku elektrické kytary a nahrávky v ručně malovaných obalech rozesílal zájemcům poštou. Veškerou svou hudbu nahrál v letech 1971 až 1977, aby pak téměř celou svou tvorbu spálil.
Hudba jako spojení s jinými světy a nástroj sebevylepšení
Snad všechna světová náboženství nějak pracovala a pracují s hudbou, a i do hudby nenáboženské si často promítáme více či méně specifické představy o sférách nás přesahujících. Dvacáté století přineslo množství „skoroduchovní“ hudby s různými inspiračními zdroji. Dobrým příkladem je vokální Stimmung Karlheinze Stockhausena (1968), kde někdejší racionální avantgardista nechává zaznít jména snad všech božstev světa hlasy šestice vokalistů zpívajících nad neměnnou prodlevou jednoho tónu. Provedení má podobu eklektického rituálu a zvukem předznamenává záplavy pozdějších meditačních nahrávek – jakkoliv tu samozřejmě máme co do činění s originálním dílem autora, jež se nebojí do „posvátných recitací“ nechat vyvolávat jména dnů v týdnu či recitovat lehce erotické verše.
New age coby eklektický myšlenkový systém vstřebává nejrůznější prvky a představa vibrace coby propojení s vesmírem, tu je silně zakořeněna. Spekulace o jednotné vibraci prostupující vším od buněk po sluneční soustavu pak vedla k zájmu o hudbu coby prostředek nábožensky-léčivý. Vystavíte-li se těm správným frekvencím, zlepší se vám pleť i plat.
Stejně jako mnozí další proponenti new age, i Steven Halpern začal svou kariéru v jazzu. Na konci 60. let ale změnil směr a začal se zaměřovat na hudbu nikam nesměřující, nedramatickou a podle svého tvůrce především léčivou. Album Spectrum Suite z roku 1976 je často označováno za první nahrávku hudby new age. Protože běžné hudební prodejny si s nezvyklým žánrem nevěděly rady, nasměroval Halpern své nabídky do obchodů se zdravou výživou a seberozvojovou literaturou a center jógy. Čas tuto symbiózu prověřil a dodnes si třeba v pražském obchodě U Džoudyho můžete pořídit vedle bylinných směsí třeba luxusní ladičky, jejichž frekvence vám uleví od bolesti zad. Propojení konkrétních frekvencí s čakrami, částmi těla a zdravotními obtížemi se pro Halperna stalo celoživotním programem, byť jeho nahrávky na první poslech znějí prostě jako lehce najazzlé romantické preludování.
Hudba jako součást prostředí
Byť si to často neuvědomujeme, prostředí, v němž posloucháme, má ná hudbu zásadní vliv. Alvin Lucier důkladně vytěžil akustiku prostoru ve svém díle I Am Sitting in a Room (1969), kde rezonance místnosti postupně překrývají a rozkládají lidský hlas v procesu, který je fascinující, ale zároveň může působit docela stísňujícím dojmem. K meditaci blíže měla hudba Pauline Oliveros, která se svým konceptem „deep listening“ k newageové filosofii blížila, byť ji tam samozřejmě nelze jednoduše přiřadit.
Ještě o rok dříve, než Lucier poprvé pronesl svá slova o tom, jak sedí v pokoji, zapojil prostorovou akustiku do své hudby Paul Horn. Ten začal jako hráč na všemožné dechové nástroje v jazzu, působil v orchestru Dukea Ellingtona i v dalších seskupeních. V roce 1968 se společně s členy The Beatles zúčastnil lekcí transcendentální meditace, které v Indii vedl Mahariši Maheš Jógi. Tato zkušenost ho posunula od jazzu k hudbě, jíž se tehdy ještě neříkalo „new age“. Během indického pobytu natočil jednak několik skladeb ovlivněných indickou klasickou hudbou a konceptem rágy, jednak navštívil slavný Tádž Mahal, mauzoleum ze 17. století oplývající mimořádně dlouhým dozvukem. Podařilo se mu získat svolení ochranky a natočil volnou improvizaci, při níž je akustika místa jeho spoluhráčem. Člen ochranky se na chvíli se přidá zpěvem a mezi účinkující můžeme počítat i komáry, kteří Horna během nahrávání obtěžovali, a které na okamžik zachytil i mikrofon. Zpovzdálí je při pozorném poslechu zaslechnout i ohňostroj z nedaleké svatební oslavy. Do počátku 21. století se alba stihlo prodat kolem miliónu kopií a Paul Horn na něj později navázal nahrávkami pořízenými v egyptských pyramidách či ruských chrámech.
Hudba jako spojení s přírodou
„Nocturno soví“ zapsal si Leoš Janáček do deníku 2. září 1902 a pod to doplnil skupinku sedmi not a pod noty „o-o o-o-o-o o“. Teskně houkající sova si pak našla cestu do Janáčkova klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku jako příklad přírodních zvuků inspirujících hudbu. Nebyl to příklad první ani poslední. S rozvojem nahrávací techniky se sovy a jiní lesní pěvci ze zápisníků přestěhovali na magnetofonové pásky a později do digitálních záznamníků. Oblast new age deklarující sepjetí s přírodou samozřejmě nemohla v této oblasti zůstat pozadu a přírodní zvuky začlenila do svého arzenálu banálními i originálními cestami.
Nahrávky mohou mít občas i konkrétní dopad, což dokazuje příběh zpěvu velryb. Biolog Roger Payne tak trochu náhodou narazil v polovině 60. let na záznam hlasů keporkaků pořízených nedaleko Bermud. V té době lov velryb přivedl řadu druhů na pokraj vyhubení a jeho regulace se prosazovaly těžko. Payne si uvědomil, že velrybí zvuky se svou strukturou blíží lidskému chápání melodie a dostal nápad. „Dělá se snad z písničkářů jídlo pro kočky?,“ řekl si a rozhodl se světu vysvětlit, že kytovci jsou muzikální. Nahrávky velrybího zpěvu začal podsouvat různým hudebníkům a mimo jiné též zpěvačce Judy Collins. Ta je použila v roce 1970 na svém albu Whales and Nightingales v písni Farewell to Tarwathie, skotské velrybářské baladě z 19. století. Slova muže odplouvajícího s nadějí, že si lovem vydělá, doprovázejí skutečné hlasy jeho potenciální kořisti. Nahrávka se stala velkým hitem a byla využita v kampani proti lovu velryb.
Zatímco Judy Collins vycházela z tradice angloamerické lidové hudby, záhy po ní se přírodních zvuků chopili právě představitelé new age, rovněž motivováni snahou alespoň symbolicky přispět k boji za zachování přírody. Vedle nespočtu relaxačních nahrávek spojujících klavír s vodopády a syntezátory s delfíny ční opus Paula Wintera Missa Gaia/Earth Mass z roku 1982. Na půdorysu křesťanské liturgie se tu spojuje gregoriánský chorál, varhany, jazzové i latinskoamerické prvky se zvuky přírody, konkrétně velrybí zpěvy a vytí vlků, jejichž melodie jsou „janáčkovsky“ převedeny do hudebních linek.
Hudba, která se obejde bez lidí
New age je v mnoha ohledech krytím pro cynické vytěžování a recyklaci nápadů, které jsou v novém balení přeprodávány naivnímu publiku. Dobře se to ukazuje na nahrávkách pracujících s prvky mimoevropských kultur coby pramenem autenticity a hudební originality. O „tibetských“ mísách, které s tibetskou hudbou nemají nic společného, jsme již kdysi psal. Do hledáčku producentů se dostalo třeba australské didgeridoo, z jehož apropriace se stalo oblíbené klišé, stejně jako z alikvótního zpěvu. Hledání hranic je ale ošidné. Když alikvótní zpěv do partitury svého Stimmung předepíše Stockhausen, je to více v pořádku, než když to udělá druhořadý tvůrce zvuků k čištění čaker?
Byť new age za dobu své existence dalo vzniknout několika slavnějším jménům, je celá tato oblast spíše antiindividualistická a stejně tak se v ní nedaří hitovosti. Posluchači nemají své oblíbené skladby či alba, preference se týkají spíše jednotlivých nakladatelství se specifickým „soundem“. Rovněž je to hudba, jejímž „domácím prostředím“ jsou nahrávky. Byť umělci z této škatulky živě koncertují a někteří dokáží udělat i velkolepou show (třeba syntezátorový opulentista Vangelis, jakkoliv se tomu zařazení bránil), jde spíše o okrajovou záležitost.
New age je tak ideálním prostředím pro umělou inteligenci, která dokáže generovat nekonečné proudy malátných harmonií s těmi správnými frekvencemi. Streamovací služby jsou již dnes plné mnohahodinových kolekcí, u nichž těžko odhadnout, zda za nimi stojí lidští tvůrci, či algoritmy. V budoucnu se tak možná tento hudební žánr obejde kompletně bez lidských tvůrců, zatímco lidští posluchači jej budou poslouchat jako kulisu k cvičení Pěti Tibeťanů.
Jak by to mohlo, znít může ilustrovat hudba vygenerovaná pro potřeby tohoto textu umělou inteligencí v aplikaci Suno.