Recenze koncertu Complex Sounds: Piano and Beyond.
Dne 7. října se v rámci 38. ročníku festivalu Expozice nové hudby s podtitulem ARS SPECTRUM v brněnském Besedním domě uskutečnil koncert Complex Sounds: Piano and Beyond. Již na první pohled zaujal promyšlenou dramaturgií: mezi pomyslnými pilíři v podobě klavírních skladeb Tristana Muraile (1947), jedné z klíčových osobností francouzského spektralismu, se klenul oblouk tvořený kompozicemi dalších autorů, jejichž tvorbu principy spektrální hudby různými způsoby ovlivnily. Mimořádnost večera podtrhla skutečnost, že Murailovy skladby odkazovaly k dílům francouzských skladatelů, případně autorů úzce spjatých s francouzským hudebním prostředím. Program tak nepřímo nabídl svědectví o kořenech spektrálního myšlení ve francouzské hudbě, sahajících hluboko před ustavení spektralismu jako svébytného kompozičního směru. Co vlastně spektralismus jakožto historický hudební směr znamená, si můžete přečíst v jednom z našich starších textů od Miroslava Pudláka.
Hlavním aktérem večera se stal klavírista a skladatel Marek Keprt, který se svého interpretačního úkolu zhostil na výbornou. Jeho přístup prozrazoval hluboké porozumění hudbě 20. a 21. století a jednotlivým kompozicím poskytl přesně to, co vyžadovaly: citlivou práci se zvukem i tichem a schopnost přesvědčivě vystihnout proměnlivost hudebního dění.
Jako první zazněla Murailova skladba Cailloux dans l’eau (2018), tedy Oblázky ve vodě, volně inspirovaná Debussyho kompozicí Reflets dans l’eau (Odlesky na vodě). Zatímco v Murailově díle zůstává rozpoznatelný formální obrys Debussyho předlohy a do značné míry také její charakteristická klavírní sazba, klid vodní hladiny postupně narušují pomyslné oblázky, jejichž dopad vyvolává další a další vlny. Protiklad kontinuity a narušení se Marku Keprtovi podařilo přesvědčivě vystihnout citlivou volbou artikulace a témbru v blyštivých pasážích i pozorným nasloucháním jednotlivým zvukovým událostem.
V následujícím autorském Intermezzu I (2026) se proměnila zvuková atmosféra v sále, a to nejen v důsledku preparace druhého z klavírů, ke kterému pianista nyní usedl. Keprtova skladba rozvinula hru s hudebními fragmenty, v níž se prolínalo již zaznělé s tím, co teprve mělo přijít. Do prostoru Besedního domu se tak pozvolna začala vkrádat neklidná rezonance odbíjejících zvonů…
Murailova skladba Cloches d’adieu, et un sourire… (Zvony loučení a úsměv) z roku 1992 představuje hudební rozloučení s jeho učitelem Olivierem Messiaenem. Inspirační zdroje lze hledat v Messiaenových dílech, která se vztahují ke smrti jeho matky: v klavírním preludiu Cloches d’angoisse et larmes d’adieu (Zvony úzkosti a slzy loučení) a – pokud se dopustíme spekulace – také v písni Sourire (Úsměv), zhudebňující báseň jeho matky. Marek Keprt přesvědčivě vystihl jak motiv umíráčku, obklopený messiaenovskými i spektrálně pojatými zvukovými plochami, tak velmi prostý závěr, v němž lze snad zaslechnout aluzi na závěrečné verše písně Sourire: „Má ústa se chtějí smát / a můj úsměv se chvěje…“
Další proměnu zvukové atmosféry přineslo Keprtovo Intermezzo II (2026). Do klavírní miniatury začaly pronikat krátké motivy ptačích popěvků, které předznamenaly poslední skladbu první poloviny koncertu.
Angry Birds (2017) rakouského skladatele Daniela Olivera Mosera odkazuje ke stejnojmenné sérii počítačových her. Podle skladatelových slov se v ní odráží téma soutěživosti a virtuozity, které se promítá do technicky náročných pasáží, náhlých zvratů a proměn. Tyto principy zároveň otevírají zajímavou paralelu se spektrální hudbou, v níž se dramatický účinek často rodí z rychlých proměn zvukové struktury a barvy.
Druhou polovinu koncertu otevřela ve světové premiéře skladba Dana Dlouhého SPEC Trail m u s i ……. (2026). Také zde šlo o volnou parafrázi, tentokrát však nikoli konkrétních hudebních děl, nýbrž kompozičních postupů spojovaných se spektrální hudbou. Dlouhý postavil živý klavírní zvuk proti předem nahrané elektroakustické vrstvě, v níž se prolínaly hudební i nehudební zvuky, textový a notový materiál i akusticky realizovaná frekvenční modulace. Z jejich střetávání se rozvíjel strhující dramatický proces, v němž se klavír a elektronické zvukové pole utkávají prostřednictvím prudkých zvukových impulzů, aby nakonec ustoupily do závěrečného ztišení.
Mandragora, středomořská rostlina spojovaná s čarodějnictvím a nadpřirozenými silami, propůjčila název stejnojmenné Murailově kompozici La Mandragore z roku 1993. Marek Keprt po krátké odmlce znovu usedl ke klavíru a představil až surrealistický obraz půlnoci, kdy se pod houpajícím se oběšencem sbírá kořen této rostliny. Výsledkem byl neklidný hudební výjev, jehož vzdálenou paralelu lze hledat v Šibenici (Le Gibet) z Ravelova cyklu Gaspard de la nuit. V Murailově skladbě se rytmická ostinata, barvy, témbry a jednotlivé spektrální souzvuky neustále prolínají a proměňují. Vzniká tak dojem spirálovitého pohybu, který se stále vrací, avšak pokaždé v pozměněné podobě.
Zjitřenou atmosféru dále rozvinulo poslední z Keprtových Intermezz. Jeho zvukovým jádrem se tentokrát stalo neklidné odbíjení, ostinátní rytmický pohyb a hra s kontrastními rejstříky i polohami klavíru. I zde se ukázalo, jak výrazně mohou proměny barvy a zvukové perspektivy ovlivnit posluchačovo vnímání.
Téma proměnlivosti a pohybu vody se francouzskou hudební tradicí vine jako červená nit a také v tomto programu se stalo důležitým dramaturgickým pojítkem. Závěrečná skladba Résurgence (2021) Tristana Muraile vychází z představy mohutného vývěru řeky Sorgue ve Fontaine-de-Vaucluse v Provence. Vedle tohoto přírodního obrazu ji lze vnímat také jako dialog s virtuózní tradicí klavírních skladeb o vodě, zejména s Lisztovými Jeux d’eau à la Villa d’Este (Vodotrysky ve Ville d’Este). Murail zde vlastním hudebním jazykem zachycuje víření vody, oblaka pěny a duhové odlesky na její hladině. Klavír se stává prostředkem k vytváření neustále se proměňujícího zvukového proudu, v němž se virtuózní pohyb prolíná s rezonancí a proměnami témbru.
Koncert Complex Sounds: Piano and Beyond nabídl promyšlený pohled na rozmanité podoby spektrálního myšlení i na jeho vztah k širší francouzské hudební tradici. Marek Keprt prokázal mimořádnou citlivost k barevným a strukturálním nuancím uváděných děl a dokázal jednotlivé kompozice představit jako svébytné zvukové světy. Výjimečný posluchačský zážitek ocenilo publikum vřelým potleskem; stejně výmluvná však byla i jeho soustředěná pozornost, která provázela celý večer.