Murcof: The Versailles Sessions

The Leaf Label (www.theleaflabel.com) Mexický rodák Fernando Corona se pod pseudonymem Murcof proslavil po čtyřech vydaných albech spíše jako skladatel vážné hudby, i když jeho základním prostředkem je elektronika. Souvisí to určitě s precizností a zvukovou dokonalostí jeho prací stejně jako s častým užíváním zvuků klasických i méně běžných akustických nástrojů. V této tradici pokračuje i na své nové desce, i  když poprvé porušil svůj zvyk pojmenovávat nahrávky slovy začínajícími písmeny z jeho jména (Martes, Utopia, Remembranza, Cosmos). Vzhledem k  tomu, že nyní pracuje na projektu Oceáno, bude to spíše výjimka. Důvodem by mohlo být to, že materiál pro album The Versailles Sessions vznikl na objednávku pro multimediální expozici v paláci ve Versailles. Rozhodně však k němu nelze přistupovat jako k méněcenné položce v  diskografii, možná si dokonce zaslouží opak. Při tvorbě těchto šesti kompozic se Murcof pro inspiraci vypravil do doby Ludvíka XIV., a tak v  nich můžeme najít i party barokních nástrojů, cembala, fléten či smyčců včetně violy da gamba. S těmi však autor provedl ještě řadu elektronických kouzel. V úvodní skladbě Welcome To Versailles se postupně z ambientu tvořeného preparovaným piánem či cembalem bohatě upravenými efekty vynoří do sólové pozice právě flétna, která nám prozradí mnohé z Murcofových postupů. Její improvizaci podporují syntetické zvuky, často ji nenápadně podbarvují také upravené samply jí samotné. Podobným způsobem je realizována i závěrečná nádherně vystavěná melodie. Její sytý zvuk je složen z několika nástrojů tak, že tvoří novou těžko dešifrovatelnou barvu, na chvíli z ní vynikne smyčcový nástroj, jindy zase analogový syntezátor. Některé její části připomenou Oliviera Messiaena, jindy je vedena jako hlas barokní fugy. Úžasným momentem je vstup lyrického operního mezzosopránu ve skladbě A Lesson For The Future Farewell To The Old Ways. Pod sólovým hlasem se pomalu rozeznívají doprovodné melodie a ambientní plochy, závěr pak patří téměř sólovému cembalu, které jako by se postupně a pomalu ztrácelo v hlubinách času. Z nich se ale ihned vynoří smyčcové textury kratší etudy Death Of A Forest. Některé nástroje tvoří pouze statický základ, jiné poletují v glissandech a perkusivních zvucích. Nádherný duet emocemi nabitého vokálu a Murcofem opět upravených a doplněných smyčců celek završují. Spring In The Artificial Gardens je experimentem s možnostmi cembala. Od prvních tónů této časově nejrozsáhlejší části jsou patrné výrazné změny původního zvuku, skladba by se ale dala označit jako meditace o tom, co všechno lze objevit ve zvuku doznívajícího cembala. Elektronika sice vede toto uvažování až do fiktivních úrovní, vnímavý posluchač jim však zajisté s nadšením podlehne. Název poslední části, Lully’s Turquerie As Interpreted By An Advanced Skript, již mluví sám za sebe. Je odlehčenější oproti ostatním, historické melodické i zvukové prvky se zde kloubí s decentními beaty a chladnými syntetickými zvuky. Do ticha se pak v závěru opakuje hlubší groovová melodie flétny. Po jejím umlknutí lze album přehrát okamžitě znovu, v  mnohovrstevnatém obsahu je totiž možné ještě dlouho a dlouho objevovat nové kompoziční a aranžérské finesy. Murcof je zkrátka mistr s  ohromující fantazií a s úžasnými znalostmi o práci se zvukem. Doufejme, že se už nadále nebude řídit svými zásadami v pojmenovávání svých alb, aby se umělecky nepodvázal, nebo že svůj pseudonym změní alespoň na padesátipísmenný. Jeho díla jsou nyní stále vyhledávanějšími zvukovými událostmi a snad se jich ještě objeví dostatek.