Jsou muzikanti, které musíte vidět naživo, abyste pochopili, o co jim jde. A pak je Rafael Toral: jednou ho potkáte s dvanáctičlennými MIMEO, jak brnká na amplifikovanou pružinu, jindy se v rakouském kostele (na Donaufestu) svíjí s podivnou černou krabičkou v ruce, chytá na ni jakési vlny a nervně z ní ždíme hendrixovské sólo. Po tom všem jako by nahrávka portugalského solitéra Space říkala: Víte, musel jsem se na chvíli uklidit stranou, vydýchat se, zklidnit, srovnat myšlenky. A to, co teď slyšíte, platí.
Tvrdí, že Space znamená nový začátek v jeho hudebním směřování, a nejspíš to tak opravdu bude. Rafael Toral začínal v minulé dekádě jako experimentální kytarista, podstatní jsou pro něj Alvin Lucier či My Bloody Valentine, spolupracoval s Jimem O´Rourkem, Johnem Zornem, Phillem Niblockem. Starší alba najdeme u Tomlab, po sólovce u Touch se Toral na pět let odmlčel. Nové album vzniklo pečlivým sestřihem a detailním, perfekcionistickým masteringem deseti gigabytů živých záznamů (od portugalských galerií po newyorský Tonic). Zní sdostatek výrazně, než aby se člověk musel pídit po podpůrných příbězích, zároveň však každého zajímá, co se to tam děje. Nuže: v rukavicích posetých senzory reguluje Toral proud zvukového vlnění. Hraje na zpětnou vazbu kapesního reproduktorku, přičemž filtr reaguje na světlo. Těreminový kontroler (anténu) má připojený na generátor bílého šumu. V instrumentáři má dál elektrické obvody vlastní výroby a elektronkový oscilátor. Gesta v rukavicích, pohyb kolem antény, hra na světlo, lovení vln v místnosti: tohoto člověka zajímá prostor. Space. Toral ze sebe dělá ebonitovou tyč, která se tře o liščí ohon vesmíru. Praská mu to velmi slibně.
Tři dlouhé plochy (prostřední je čtyřdílnou suitou indexovanou jako jediný track) plynou velmi proměnlivě a neminimalisticky. Už Brian Eno koncipoval některou svou elektronickou hudbu jako kdyby někdo vyprávěl mimozemšťanům o jazzu a oni ho podle získaných informací hráli. Jazzový přístup je tu důležitý referenční bod: Toral s oblibou říká, že Space zní, jako kdyby po druhé světové válce nedostali raná elektronická studia k dispozici skladatelé, ale jazzmani. Když se v posledním tracku přidají trubka a trombón, je to šok: v tomhle vesmíru, kde dosud jen dýchal a kýchal prostor, bydlí nějaké bytosti! A blackbox začíná swingovat.
Je to opravdu pecka: hudba dřív neslyšená, a přece jí jaksi lze porozumět. Dobře zapadá do určitých současných tendencí. Podobně jako třeba Vrioon Carstena Nikolaie a Ryuichi Sakamota balancuje mezi neutrální a lehce emotivní hudbou. (Je to naše ucho, ne autor, kdo si se zážitkem spojuje citová hnutí: ale Toral mu k tomu pokušitelsky dává víc příležitostí než mnoho z nedávných avantgard.) Taky se tu buduje jakási nová struktura: svým způsobem návrat k starému dobrému dramatickému oblouku či kompoziční rozvaze, ale novými prostředky. Fenneszovu hudbu si dokážu těžko představit jako scénickou: u Torala, zvukově stejně nevšedního, to jde. Kdyby dnes žil Stanley Kubrick… Tohle zřejmě bude jedno z alb roku pro periodika typu The Wire. Neudělá z Rafaela Torala nového velkého hrdinu, protože detailní studiový vícehlas se nedá uhrát naživo. Taky nemá charakter ambientního popu (spíš je to múzický a charakterem obdařený laboratorní proces), takže ho Josef Sedloň nedoveze do Akropole. Mám jiné resumé: Chtěl bych zažít setkání lidí, kterým se Space zamlouvá. Hudba jako klíč k novým komunitám