Jazzovým puristům nevadí, že jejich oblíbenci mají své vzory, jimiž se nechávají inspirovat. Vysloveně ale nemají rádi, když se překračují meze žánru. Jazzový pianista se může inspirovat jiným jazzovým pianistou (ze seznamu těch již schválených), ale měl by udržet svůj žánr “čistý” a “bez vnějších (rušivých) vlivů a příměsí”. Slabé místo takového postoje spočívá v tom, že se tváří, jako by bylo možné říct, co je a co už není jazz. Tak jednoduše to ale (naštěstí) nefunguje. V jazzu se tu a tam něco stane a my, když nám to s konečnou platností dojde, si pak můžeme říct: ano, i tohle je jazz. Takové “něco” se dnes děje v hudbě Esbjörn Svensson Tria, tak trochu podobně jako v triu Brada Mehldaua, s nímž bývá E.S.T. s oblibou srovnáváno. Aniž by totiž jakkoli rezignoval na jazzovou rafinovanost a spontaneitu, podniká Svensson se svými spoluhráči výpravy daleko za hranice pravověrného jazzového teritoria, které jim je zjevně moc těsné: Chopin, Pat Metheny, Radiohead, to všechno je ze skladeb slyšet, a to všechno zní na Viaticu nově. Rozdíly mezi Mehldauovým triem a E.S.T. jsou ale patrné neméně jako to, co je spojuje. Jakkoli to může znít při vědomí mistrovství Jorge Rossyho jako rouhání, E.S.T. jsou díky Magnusi Öströmovi rytmicky zajímavější, trochu také spoléhají na elektroniku, kterou dokáží ve správný moment posluchače překvapit, a jejich koncept tria není postaven na centrální postavě virtuosa – naopak, E.S.T. dosáhlo po deseti letech intenzivního společného hraní mimořádné souhry, a Svensson sám si zaslouží obdiv za to, kolik velkorysého prostoru svým spoluhráčům poskytuje. Možná bude některým fanouškům vadit, že se E.S.T. “neopírají” do elektroniky víc, a že nejdou v tomto směru víc s dobou. Můj skromný názor ale je, že křehké a promyšlené krásy Viatica by pod příklopem d’n’b, kterého je všude za korunu pytlík, byla škoda.
Svojí nepurističností a – do jisté míry! – přístupností, ale i svým nezaměnitelným soundem si E.S.T. dokázali vybudovat status kultovní kapely s širokým posluchačstvem. Možná mají pravdu hlasy, které v nich vidí jednu z cest jazzu z uzavřenosti do sebe a izolace. Nevím, tenhle problém mě příliš netrápí. V hudbě E.S.T. ale určitě neslyším žádný kalkul, žádné “pojďme si hrát na rockery, snad to zabere”. Ne, v jejich případě jde spíš o chuť pohrát si s žánry, jejichž principům dokonale rozumějí a které respektují. V tom se evidentně shodnu s kritikou, která jejich hudbu oslavuje a pravidelně dekoruje nejrůznějšími oceněními. Svensson k tomu trochu rozpačitě dodává, že prostě pořád jen hrají tak, jak jim přijde přirozené. Jen při ohlédnutí za Viaticem vidí, že oproti minulým nahrávkám obsahuje proporčně víc komponované hudby na úkor improvizace. Zaběhaná struktura téma/improvizace na Viaticu opravdu moc slyšet není. Posluchač ale nemá čeho litovat, protože improvizační pasáže mají hloubku a jasný směr – něco, čehož absence přispěla k uzavřenosti jazzu podstatně víc než to, že jazz nezní jako Lucie.