Douglas a Sclavis se na pódiích setkávají již od roku 1998, ale deska Bow River Falls je prvním záznamem jejich spolupráce. Příležitostí pro pořízení nahrávky se stal jazzový workshop v kanadském Banffu, kde si oba zahráli společně z vancouverským manželským párem, cellistkou Peggy Lee a bubeníkem/laptopářem Dylanem van der Schyffem. Spojení dvou z nejvýraznějších současných jazzových dechařů nutně budí velké očekávání: jak se bude snoubit Douglasova disciplinovaná intimnost se sclavisovským extatickým třeštěním, vymknutím z kontroly do ticha ostatních nástrojů? Zvědavost zvyšuje i výběr nehvězdné doprovodné sekce. Tak tedy první překvapení: až na pár drobných výjimek je Sclavis nezvykle ukázněný; očekávaná dueta Douglase a Sclavise sahají od elegantního souzvuku k přidušenému kvíkání (Maputo). Druhé překvapení: rytmická sekce ani zdaleka neplní roli pouhé stafáže; zastoupení nástrojů je celkově vyvážené, dalo by se říci, že dechy si nárokují méně prostoru, než bychom čekali. Třetí překvapení: suverénní styl-nestyl nahrávky, v němž laptop funguje jako pojivo akustických nástrojů (pozornost zaslouží třeba hned titulní skladba, v níž van der Schyff rozvíjí motiv vodopádu). Bow River Falls má velmi otevřenou texturu, skladby jsou často jen volným rámcem pro delší plochy improvizace; i z toho důvodu se vyplatí porovnávat některé skladby s jejich verzemi na jiných deskách obou frontmanů (doporučuji Sclavisovu Fete foraine, původně nahranou u ECM na soundtracku k němému filmu Dans la nuit Charlese Vanela). Hudba plyne nenásilně, místo skoro až nenápadně a bez jasně určených dominant. Jako voda, chce se dodat – příroda vůbec musela být při nahrávání silným inspiračním zdrojem, což je patrné už z Douglasových poznámek v bookletu. Na druhou stranu, album nemá úplně jednotné ladění, což vyplývá už z toho, že skladatelsky jsou zastoupeni všichni čtyři hráči. Koncentrace a souhra všech hráčů je evidentní, a přesto, že nahrávka vznikla bez velkého zkoušení za jediné odpoledne, téměř z ní není cítit dobře známá pachuť odbyté práce, často se zaklínající magickým slůvkem Improvizace. Jedním z klíčů k úspěchu nadprůměrného hráče je princip rekontextualizace. Výrazný styl hraní a skladatelský rukopis může – je-li opakovaně realizován ve stejném ansámblu – časem začít nudit, a tak moudrý jazzman vyhledává co nejrozmanitější osobnosti, které jeho hudbě dodají nové kontexty a zaženou hrozbu stereotypu. To platí o obou našich protagonistech. Jako kamínek do jejich stále se rozrůstající diskografické mozaiky nebude Bow River Falls dodaleka zářit, ale rozhodně nebude jen pouhou výplní.
Dave Douglas, Louis Sclavis, Peggy Lee, Dylan van der Schyff: Bow River Falls
Hermovo ucho – Frithova akcidentální hudba v Punctu
Mřížka je spolehlivým nástrojem dynamické rekombinace prvků na vícero úrovních. Nejdřív jez, pak s láskou vař.
Zkouška sirén: Smířili jsme se s tím, že jsme Američané
Raven Chacon a soudobá hudba národa Navahů.
Hudba jako prostředí péče
Hudba jako léčivý rituál, otevřený prostor, jako síť vztahů a nástroj empatie. Lyra Pramuk vystoupí v Praze.
Michal Rataj: Nebavilo by mě dělat „nabubřelou“ hudbu
Hudba ve filmu, společnosti i ve veřejném prostoru.
Lineární hudba Craiga Taborna
Nad novým albem „všežravého“ amerického jazzového klavíristy.
Komponování bez autora
Osobní zamyšlení nad konceptem propoziční hudby.
Zvuková dobrodružství v mikrosvětech
Rozhovor s Tomášem Šenkyříkem.
Klávesy Miroslava Beinhauera
Občas se říká, že dobrý pianista zahraje i na parapet. Pokud bych takový úkol chtěla někomu svěřit, byl by to určitě Miroslav Beinhauer.
Tvar, který dýchá
Kaleidoskopická hudba Matouše Hejla.
Zkouška sirén: Vášeň v drážkách
Film The History of Sound a romantický pohled na sběratelství lidových písní.
