Portugalský multiinstrumentalista Paulo Chagas patří mezi ty opravdu neúnavné sběratele a vydavatele vlastních nahrávek. Letos jich například na svém netlabelu Zpoluras zveřejnil dvanáct. Zanechme úvah nad smyslem takovéto nadprodukce a podívejme se na jeho poslední titul loňského roku.
Aby Chagas postihl práci se všemi svými nástroji, je skutečně takové množství nahrávek na místě. Vedle mnoha běžných fléten a saxofonů má ve svém arzenálu i mnoho raritních historických či exotických dechových nástrojů, není mu však cizí třeba ani práce s elektronikou. Pro každé své vystoupení si volí jen několik instrumentů, na nahrávce nazvané Coelninho se eu fosse como tu, kterou nahrál společně s kytaristou Paulem Lealem Duartem, hraje pouze na sopránový a altový saxofon, a ve čtvrté části alba je na chvilku vystřídá charamelou (portugalskou variantou středověkého šalmaje). Duarte se po většinu nahrávky drží jazzově jemného zvuku a až ve dvou závěrečných (možná bonusových) kusech se pouští do větších experimentů se zkreslením a dalšími efekty.
Na hře tohoto dua je velice sympatická absence jakéhokoliv pozérství. Z hudby mnoha avantgardních improvizátorů je cítit velmi často zbytečná aristokratičnost a z ní plynoucí obava z překročení hranic do tradičnějších hudebních oblastí. Chagas ani Duarte nejsou žádní eklektičtí baviči, přistupují k sobě s úctou, ale nebojí se žádného směru, který se jim při společné improvizaci naskytne. Takže se zde vedle meditativních i divočejších abstraktních nálad setkáme i s příjemnými melodiemi, ve čtvrté části třeba s ulpěním na jednom durovém akordu a v šestém kusu třeba i s unisony, při nichž se oba protagonisté docela roztomile nestíhají. Album tak nabízí hezky střízlivý pohled nejen na ty kouzelné momenty, které improvizace přináší, ale i na různá její úskalí. Stahujte zde.
