Dnešní bicí automaty už jsou samozřejmě obsluhované softwarem a dají se opět nahlížet jako jednoúčelové počítače. Jejich “bum-cvak” je dnes většinou tvořeno digitálními samply skutečných bicích nástrojů, případně i jejich analogových předchůdců, např legendárních Rolandů řady TR. O tom ale jindy. Dnes se chci dostat ještě trochu někam jinam. Automaticky generovaný rytmus versus reálný nástroj a ještě k tomu člověk v pozadí? Podivná kombinace.
A ještě podivnější jméno pro podivuhodný projekt. Sousloví AUTOMATIC DRUMMING PROJECT mě nemohlo nechat chladným. Obzvlášť když je pod ním podepsána osoba s podivným jménem Jonbo – N’Jovi. Že by slavný poprockový seladon odložil kytaru jumbo do kouta a dal se na EBM? Nikoliv, jedná se o nickname a to dokonce dvojitý. Pod jménem Jonbo tu vystupuje Ital Francesco Cavaliere a jako Jovi se představí Seiji Morimoto z Japonska. Společně vytvořili poloautomatický systém, který generuje rytmy a perkusívní zvuky pomocí rozličných předmětů denní potřeby, které se ovšem objeví ve zcela nečekaných souvislostech. Vrčí to, klape nebo vibruje? Jonbo a Jovi to odnesou, přišroubují na stativ a nechají to mlátit do nějakého jiného předmětu, který vydává zvuk a může tak zastoupit buben, činel nebo další libovolný bicí nástroj. Prvotní inspirací dvojice byl gamelan – indonéský orchestr bicích nástrojů, který může ovšem čítat až dvacetčtyři hráčů obsluhujících gongy, činely, metalofony a různé druhy bubnů. Četnost ansámblu nahradila dvojice Jonbo – N’Jovi mechanizací a částečnou automatizací. Polyrytmy typické pro gamelan zase náhodné operace způsobené jen zpola ovladatelnými instalacemi. Setup také sice sestává z několika tradičních bicích nástrojů jako jsou gongy, činely a také malý bubínek, nicméně jim ve zvuku zdatně sekundují čajové konvice, hrnky, hrnce, ešusy či sklenice od zavařenin. Většinu těchto nástrojů rozeznívá dvojice nepřímo, pomocí různých soustav či pomůcek. Například rendlíky a hrnce jsou upevněné v drátěné konstrukci těsně nad ležícím reproduktorem s obnaženou membránou. Když se do reproduktoru dostane zvukový signál (nebo jenom střídavé napětí), mebrána odráží pingpongový míček proti dnu kastrůlku. Soustava několika reproduktorů navodí dojem závodů několika šílených perkusistů. Další rytmy mají na svědomí různá mechanická zvířátka – i nám dobře známé slepičky a žabičky na klíček. Oba protagonisté obcházejí kolem, natahují klíčkem zvířátka a sem tam uhodí do gongu. Výsledný zvuk spíš než gamelan připomene hudbu Nepálu či Tibetu. Celé vystoupení má ovšem i svůj spektakulární, performační rozměr. Vypovídá o tom, že experiment a nadhled, neřkuli přímo humor si nemusí být cizí.
