Newyorčan Daniel Lopatin známý jako Oneohtrix Point Never si za prostředek nového přístupu ke starému zvolil dobové syntezátory a samohrajky. Opovrhované syntezátorové hračky pod jeho rukama ožívají a vyluzují bohaté zvukové textury beroucí si z new age, plastové exotiky i psychedelie. Po Lopatinovi sáhlo renomované vydavatelství Mego a ke studiové spolupráci jej vyzval i samotný Antony Hegarty (Antony and The Johnsons). Vycházející hvězda současné elektroniky!
Na konci prvního desetiletí nového milénia se mezi experimentálními elektronickými a noise hudebníky objevil zcela nový fenomén: práce s nalezenými zvuky a nástroji sedmé a osmé dekády. V prodejnách s deskami se najednou přestalo prášit na štosy rocku pro dospělé a nejrůznějších veselých megamixů a seriálových hudeb – naopak, jen se po nich zaprášilo. K nejúspěšnějším tvůrcům této vlna patří miláček kritiky a publika, Newyorčan Daniel Lopatin známý jako Oneohtrix Point Never (svým jménem odkazuje k soft-rockové rozhlasové stanici v jeho rodném Bostonu).
Opovrhované syntezátorové hračky pod jeho rukama ožívají a vyluzují bohaté zvukové textury beroucí si z new age, plastové exotiky i psychedelie. Výsledná hudba je mimo vší pochybnost experimentální, díky tomu, že pracuje s tím, co každý posluchač dokonale zná, ale i kromobyčej chytlavá. Jeho mlžné kosmické kompozice v sobě ale skrývají skutečné napětí: jako by patřily do 30 let staré éry a zároveň před námi stínovaly muziku příštího milénia. Co je na nich ale kromě brilantního provedení tak důležitého? Především to, že – podobně jako třeba klíčová dua alba Boards of Canada – znějí při vší povědomosti tak původně. Slovo originální se ve slovníku soudného recenzenta neobjevuje příliš často, na zatím poslední album Daniela Lopatina ovšem sedí dokonale. Těšíme se na originální premiéru! Úvodní slovo Aleš Stuchlý a Petr Ferenc.