Brno Improvising Unit: Studio 1
Pavel Zlámal je na české volné improvizační scéně čím dál častěji skloňované jméno, nejen však na té. Jako sólisty Moravské filharmonie a člena orchestru Městského divadla v Brně a orchestru opery Národního divadla v Brně zní jeho jméno zvučně i v kruzích vážné hudby. Mimoto působí v řadě skupin na pomezí mainstreamu a alternativy, vede kapelu Next Phase, pořádá cykly experimentální hudby Broken Music a věnuje se vlastním projektům. Je to však právě jeho schopnost překlenout u nás stále ještě zející propast mezi světem vážné hudby a svobodomyslnou undergroundovou platformou, která z něj činí na české scéně jedinečnou a mimořádně přínosnou osobnost.
Soubor pro volnou improvizaci (anglicky Brno Improvising Unit), založený Zlámalem teprve roku 2012 tuto dvojakost náležitě zosobňuje. Není tudíž překvapením, že první studiová nahrávka formace s názvem Studio 1 vyniká především svou rozkročeností. Ta je bezesporu znatelná v souhře muzikantů, která se vyznačuje jak horečnou vznětlivostí, tak disciplinovaností ne nevlastní klasicky vzdělaným muzikantům. Právě díky ní působí hráči dojmem, jakoby spolu byli symbioticky propojeni; vzájemně se podporují a spolupracují tak na zvukovém i dynamickém rozvoji skladeb, zároveň však dokáží jeden druhému uvolnit prostor. Sám Zlámal se i přes svou roli vedoucího souboru mnohdy drží zpátky a nesnaží se nuceně drát do popředí.
Fascinující při poslechu jednotlivých pasáží alba je, jak sebemenší impulz dokáže vyvolat lavinu reakcí a doslova vzedmout nápor zvuků, ale stejně tak i přiškrtit kapele uzdu a ponechat posluchače libovat si v jejich absenci. Oscilacemi mezi těmito hraničními přístupy dosahují muzikanti pestré palety zvukových poloh, která je bezesporu živena hutnou hudební představivostí. Jako u mnohých ostatních improvizačních ansámblů hraje proměnlivost jednu z nejdůležitějších rolí a pocit, že v každý moment, kdy něco zaniká, něco nového vzniká, je při poslechu BIU všudypřítomný. Album má rovněž kontrastivně vystavěnou strukturu, po více rozmáchlé skladbě zpravidla následuje skladba uklidněnější a i následkem toho album působí vyrovnaně a rozmanitě.
Skladbám byly odepřeny názvy, čímž byli eliminovány vnucené asociace a byl podtržen akademicky neurčitý charakter nahrávky jako celku. Tune IV představuje již poměrně zaběhlý improvizační model, ve kterém pobroukávání, švitoření a halekání vytvářejí dojem, jakoby se nástroje mezi sebou handrkovali a simuluje tak rozepři či hádku, která eskaluje až do zběsilých výtrysků tónů. V Tune III se zase z jednolitého dronujícího souzvuku žesťů vynořují zvuky ostatních nástrojů, ať už cvrlikání klarinetu, skřípání smyčcem na kontrabas nebo rázné tremolo na kytaru. Tune VI poté překvapí až téměř klasicky vystavěnou formou, repetitivní melodií na saxofon, pod kterou se plíživým crescendem zbytek kapely dere do popředí.
Album Studio 1 tak představuje celou škálu improvizačních přístupů a jeho síla spočívá jak v naprosté angažovanosti a svéráznosti zúčastněných muzikantů, tak v jejich umírněnosti a ohleduplnosti vůči druhým. Jako možná výtka se snad nabízí jen to, že i při divočejších pasážích se drží hráči pospolu, zůstávají na sebe napojeni a nedochází tak k absolutnímu protržení formy, které by poodhalilo společně vytvořené hranice skupinové improvizace.
