The Ambush Party: Circus
De Platenbakkeru (www.tumultmusic.com)
Důležité upozornění: Nedejte se zmást nepřitažlivou obálkou, připomínající spíše obal na zmrzlinový dort nebo dětské plenky. Circus, druhé album amsterodamského kvartetu The Ambush Party (to první, eponymní, vyšlo v roce 2008), je naprosto nepřerůžovělý, necukrátkový, leč parádní rumraj, ve kterém violoncellista Harald Austbø (jehož filiace ernsto-reijsegerovská je nabíledni), klavírista Oscar Jan Hoogland (týž, který kromě jiných konstelací hrává v duu s perkusobijcem Hanem Benninkem), tenorsaxofonista a klarinetista Natalio Sued (s příměsí argentinské horkokrevnosti) a hráč na bicí Marcos Baggiani ( u něhož můžeme hledat zázemí v Buenos Aires) brilantně balancují mezi zcela osobnostní improvizací a celistvostí hromadného (sou)znění. Ano, v těch šesti cirkusáckých číslech (což míním jako naprostý opak pejorativnosti) jde o instantní kompozičnost, která ožívá právě při tomto koncertním vystoupení na Moers Festivalu v roce 2011 a je naštěstí uchována zásluhou De Platenbakkeru (pod katalogovým číslem PB 004).
Různorodost dosavadních hudebních (sou)běhů čtveřice překonává fakt, že se cítí a že také jsou součástí čtvrté generace holandských improvizátorů, kteří ctí sice své muzikální dědy, ale nacházejí si vlastní ekvilibristickou nebo chcete-li akrobatickou polohu. V jejich (sou)hře neustále nacházíme dvojí linii: tu (v daném okamžiku) vůdčí a tu podkreslující, vyvolávající neopakovatelnou atmosféričnost. Hned v The Invisible Acrobats zarazí matoucí, až klopýtavá rozbíhavost, zpozarohově protrhávaná s výtržnickými rozmarnostmi. Nástroje se postrkově prostřídávají, dokud nevplynou do jednoho řečiště, aby ve stupňujícím se rytmu dosáhly vyváženého (sou)zvuku. Naproti tomu Rope Dancer prolisovává návalnou vybíjivost s motorizující rumplavostí či zašlojířovanou hučivostí. Je to prostě žejbrující kolotočení, ve kterém se střídá zahloubení s tingltanglováním. Celková šapitovost hráče svádí k lipicánské poklusnosti až na pomezí vybuchující rachotivosti; z té je posléze vyvádí tanečnost Austboova cella. Rehearsing the Clowns Act pak nabízí nejen obzíravé klaunství s hučkovitou potácivostí a šviháckou vymňouknutostí, ale i úšklebné panešiditelství, podporované hlasovými dovětky, jeho zpopelestavačská podsmutečnost (opak zesměšnivých ťápot) spěje až k výřevnosti, a to se souhlasem a ohlasem publika. The Elephant zato odmítne nabízející se slonivost, lyrický vstup cella s klavírem tu spíše zvelebňuje křehké krokování. Po něm se teprve celá záležitost rozkošaťuje a zmohutňuje, nikoli však na úkor uvážlivosti. Ovšem ve zběsilostně sběrné The Tiger Is Loose nechybí úprková šelmovost, vzdýmavá útočnost a přesilová vyzývavost, směřující až ke kaskadérskému hazardérství s hlasovou výštěkovostí, což opět vzbudí bouřlivou reakci obecenstva. Závěrečný Trapez Gesang pochopitelně nastoupí se ztajemněným vyčkáváním, jak tomu vždy v šapitó bývá před velkým cirkusovým číslem, kumulované napětí však nevybouchne fanfárami, nýbrž hlasově, až operetně zdegradovaným ruinováním, stupňující se produšňující fukýřovost přejde do drmolivého a prostvišťovaného zadrmování, po kterém nemůže přijít nic jiného nežli živelný aplaus, jak tomu bývá po těch nejrizikovějších výkonech v manéži.
Právě jsem se pokusil alespoň drobným náznakem vykreslit cirkus v tyglíku jedné desky, kde jej s velkým nasazením hudebně ztvárnili Natalio Sued, Oscar Jan Hoogland, Harald Austbø a Marcos Baggiani. Zapamatujme si jejich jména. Myslím, že se s nimi budeme setkávat při nejrůznějších příležitostech, alespoň při těch, které vystřelují z nizozemské jazzové a improvizátorské scény, z té scény, která renovuje svůj smysl pro překvapivost a humor vždy v nových věkových střídách.
