Z širých subtropických plání severovýchodní Argentiny pocházejí Los Siquicos Litoraleños, skupina, o jejíž existenci někde „na jihu od hranic” jsem ve svých představách byl dlouho pevně přesvědčen, ale ne a ne ji najít. Latinská Amerika mě vždycky mátla svým relativním nedostatkem zajímavých aktivit na poli současné hudby: přece tam musí něco být. Pověsti o Los Siquicos mě před pár lety přivedly na tajemnou myspaceovou stránku, prostřednictvím společných přátel došlo ke kontaktu a v loňském roce bylo mezinárodně vydáno album Sonido Chipadelico, omamný koktejl psychedelických textur, folklórních a dubových rytmů a surreálných textů a další myriády prvků a inspirací, z nichž se hudba skupiny skládá. Od svého vzniku před více než deseti lety jsou Los Siquitos kapelou, která důkladně využívá svobody hrát to, co chce, a přitom si dokáže zachovat jedinečnou tvář. Jak říká jeden z členů, Nico Kokote, „nebylo tak úplně jasné, jestli tahle nová kapela bude lidová kapela, cumbia band nebo totální improvizační experiment. Jediné, co jsme věděli jistě, bylo to, že hrát rock není taková zábava jako pokusit se o něco nového.“
Poté, co se z tradičních center rocku a popu, jako jsou New York a Los Angeles, staly továrny na bezbarvé a předvidatelné výrobky („brodící se mělkými loužemi nostalgie,“ říká Mark Gregis), bylo se po nové hudbě třeba začít poohlížet mimo, ve „třetím světě“, kde byla západem ovlivněná hudba filtrována hudbou místní a hrána v bizarních podmínkách, obvykle na laciné a porouchané vybavení, což mohlo vést k úžasným výsledkům. Gergis, zakladatel vydavatelství Sham Palace stojícího za vinylovou edicí Sonido Chipadelico, oddaně pátrá po původním zvuku snad úplně všude, což dokazuje působivý katalog vynikajících nahrávek, které produkoval hudebníkům od Íránu a Sýrie po Thajsko a Indonésii. Jeho bohulibý podnik pomohl vystoupit značce Sublime Frequencies, průkopníkům „tradiční městké a venkovské frontier music“, na špičku ledovce současných labelů.
A zatím v Argentině okouzlující a svým způsobem ohromující hudba Los Siquicos evokuje celou řadu hvězdných inspirací od samorostlých rockových skupin typu Captaina Beefhearta a jeho Magic Bandu či Butthole Surfers k jižním sousedům Os Mutantes. Výrazný reverb a lo-fi prvky kapelu ale připodobňují spíš k osmdesátkovým newyorským skupinám typu Bongwater a legendárním, trestuhodně neznámým Shockabilly, kteří se díky injekcím country music a free improvizace vpíchnutým do punkového rámce ve stylu Minutemen stali jednou z nejdůležitějších a nejproročtějších sestav osmdesátých let. Los Siquicos podobným způsobem mísí chamamé a cumbii – místní lidovou hudbu a pop – s rockovým citem. Výsledkem je současná, přitom zvláštně bezčasá a odcizená hudba. „Nám se totiž líbí zvuk populární cumbie z rádia, když ho posloucháte na vzdálenost dva bloky. Basovou linku slyšíte velice dobře, ale zbytek písničky je tak nějak na vaší představivosti,“ říká Kokote. Tento pocit důvěrnosti a přitom odtažitosti je u Siquicos zřetelný: jejich hudba je sonickým strojem, který vás přemístí do jiné dimenze, již Los Siquicos ve svých laciných kostýmech sdílejí s dalšími úžasnými okostýmovanými tvůrci jiných realit, Carolinerem a Sun Ra. Do mýtických světů.
Sonico Chipadelico je k dostání na vinylu (Sham Palace, SHAM004-LP) a v limitované edici i na CD (Annihaya Records, END09-CD).
Dva kusy z alba:
Video:
Překlad: Petr Ferenc
