Aki Takase & Han Bennink: Two for Two
Intakt Records (www.intaktrec.ch)
Jenom na švýcarském Intaktu vydala japonská klavíristka (žijící v Berlíně) Aki Takase alba s Lauren Newton, Silkem Eberhardem, Rudim Mahallem, Alexandrem von Schlippenbachem (jak by ne, když je to její manžel!) či s Louisem Sclavisem. Bubeník mezi nimi nebyl. Až nyní – na CD Two for Two, a ne ledajaký: je to holandský kouzlič Han Bennink, který kromě mnoha dalších spojitostí proslul i deskou s pianistkou Irène Schweizer právě na Intaktu. A toto nové setkání, rozdělené do šestnácti brilantních miniatur (v trvání každá přesně tři minuty a 12 vteřín), vzbuzuje od prvního momentu dobrou náladu, protože je prodchnuto prozářením spádné a oslovující radostnosti. Hned začátek zláká svou hravostí a až přehlídkovou razancí bicích, ale co číslo, to jiný přístup, jiná nálada od mírumilovné, váhavé, pozamlklé, sladké po taneční, opojnou, skočnou, taneční, rychlíkovou či zašmodrchanou, ať už je z pera pianistky samé nebo ji oba převzali (a dotvořili) od Thelonia Monka, Erica Dolphyho nebo z filmu New Orleans (1947).
Je třeba říci, že Bennink se předem s žádným tématem neseznámil, reaguje však spontánně, dynamicky, rytmicky i asymetricky, humorně, zvídavě (na pokračování songu) a s humorem na vějíř Takasiných otevření, aby navázal – od jemného šelestění po virvál. Jeho vynalézavost je příslovečná; i tady je přítulný, vzdorný, potměšilý, lapidární, rabijátský, rozverný, jakoby roztržitý, puntičkářký, prostě okamžitě zareaguje na jakoukoli náladu, na jakýkoli rytmus, ktedrý mu Takase předestře. A Takase využívá nových i svých starších skladeb, hraných v jiných souvislostech, trochu je perzifluje, trochu si dělá legraci z japonského sentimentu, swinguje (a Bennink to jenom dotvrdí a znásobí), nonšalantně předhazuje známé pasáže, do hudby vykřikuje japonsky čoto mate (počkej chvilku), ti dva ve svém hybném a vzrušujícím dialogu prostě nezklamali. A protože finis coronat opus, nakonec se vrátí k počáteční improvizaci (neboť přesto, že klavíristka je v základě skladatelkou většiny témat od My Tokyo po Hommage to Thelonious Monk, jde jak v jejím, tak především v případě Benninkově o improvizační přístup či přetvoření), podle níž byla pojmenována celá deska, a zopakují ji v jiné, možná poněkud humpoláčtější variantě.
Kdo si chce pochutnat na souhře dvou bezprostředních hračičkářů (zároveň však mistrných hráčů v jakékoli rovině), kdo chce získat dobrou náladu, měl by sáhnout po tomhle albu. Je výjimečné, ale zároveň blízké širokému spektru publika.
