Angélica Castelló: Silvertone e il sentimento oceanico

  
21

Angélica Castelló: Silvertone e il sentimento oceanico

Monotype Records (http://www.monotyperecords.com)

 

Mexičanka, která se na sklonku milénia usadila ve Vídni, absolvovala akademické hudební vzdělání v Mexiku, Montrealu, Amsterdamu a Vídni. Castelló je výraznou osobností, která bezesporu patří k nepřehlédnutelným postavám současné hudby. Kromě vlastního hraní a komponování, ať už pro vlastní uskupení či na objednávku, hudbu vyučuje a taktéž organizuje koncerty (např. Neue Musik in St. Ruprecht, pravidelný otevřený cyklus koncertů zaměřených na současnou hudbu, prezentovanou v nejstarším vídeňském kostele).

Ačkoli dosud ctí starou hudbu (Ensemble fiori musicali), jejím nejpřirozenějším prostředím, v němž se pohybuje jako medúza ve vodě, je elektroakustická improvizace. S lehkostí vlastní měnlivému mořskému tvorovi kombinuje jak různá pojetí hry na subbasovou flétnu, tak i množství elektronických prostředků.

Ve většině skladeb Angélicy Castelló můžeme hledat nějaký příběh, ať už více či méně abstraktní. Na jejím aktuálním sólovém albu vydaném v limitované edici modrých kazet najdeme na straně A akvatickou jednoaktovou operu z roku 2011, inspirovanou pohnutými osudy hned několika postav, k nimž celkově odkazuje název skladby Adela Aurita. Vystupují zde: Medúsa, již Pallas Athéna podle Ovidia proměnila v obludu; Adelita, pojmenovaná podle sestry dědečka Castelló; Adela del Campo, jež byla španělskou bojovnicí proti Frankovu režimu, herečkou a tanečnicí, komunistkou a feministkou, a v občanské válce prchala na lodi, na níž byl i zmiňovaný dědeček; sbor Adelit, bojovnic z mexické revoluce; a pak sbor medúz, jejichž latinské pojmenování je Aurelia Aurita – tento druh medúzy Angélice Castelló učaroval svou krásou a posloužil jako inspirace i pro výtvarně vyvedený booklet kazety. Hudebně je skladba Adela Aurita mnohovrstevnatou koláží zvuků ambientního charakteru, musique concrète, rozhlasového vysílání a několika míst s rozpoznanými otisky flétny. Jemně zamlžené hlasy z rozhlasových záznamů spolu s hučením ponorkového charakteru evokují vodní svět (a možná i vybízejí k poslechu ve vaně, sauně či jiných lázeňsko-relaxačních prostorách).

Na druhé straně kazety najdeme dvě skladby, v nichž slyšíme více zvuků tvořených akustickými nástroji, především strunného a perkusivního původu. Rádio zde opět tvoří nosný hudební prvek, zato terénní nahrávky bychom zde hledali těžko. Druhá část může ve svém závěru připomenout některé hutnější, počítačem deformované kytarové plochy Christiana Fennesze, z kterých se náznakově vynořují melodie, obdobně jako různá stvoření na hladině oceánu. Tato skladba, Limacina (blütenschmuck), byla původně hudbou ke krátkému filmu z roku 1920, prý o starých dobrých rodinách, které se rády procházejí.

Celé album se line v jemně melancholickém modu a i bez většího úsilí je při poslechu velmi snadné vnořit se do hučícího ticha podmořského světa. Ideální společník pro milovníky snových ploch.

 

Ukázka zde: https://soundcloud.com/monotyperec/angelica-castello-limacina