Pročetl jsem si recenze na nejnovější desku venezuelského elektronického projektu Arca a u některých jsem shledal, že jejich hlavním tématem je spíš genderová identita samotného autora, kterou ale odmítají ze své normativní perspektivy komentovat jinak než úsměšky o rozháranosti identity a sexuální odchýlenosti přenesené do hudebních struktur. Samotný rozbor hudebního produktu a kusu práce jako takové mi však chyběl.
Opatrný pohled na tělo a přirozenou identitu jako na starodávný chrám, který si někdo koupil do osobního vlastnictví a teď si v něm místo bohoslužeb dovolil pořádat swap markety a techno tancovačky jsem považoval od dob Lou Reeda, Davida Bowieho, či PsychicTV za překonaný narativ minulosti. Arca se sice tématy genderu, identifikace a sexuální preference ve svých dílech zabývá, nicméně je servíruje v jasném, čitelném sdělení. Píseň Nonbinary, která je industriálně pojatou recitací s prvky trapu (hluboké 808 se slidy), jasně toto téma přináší. Nicméně zkoumal by snad někdo, na kolik je Fat Boy Slim chlapem, nebo zda Atari Teenage Riot spí v jedné posteli nebo odděleně? Prohlášení, která téma redukují na interpretaci typu „někdo je transgender, a jeho hudba je stějně tak rozháraná“, mi v prvé řadě připomíná historickou ideovou publicistiku zhmotněnou v články o degenerovaném umění, závadné mládeži, nové vlně se starým obsahem a obecně texty popisující „domnělý pád starého světa kvůli příchodu nových vlivů“. V druhé řadě mi nepřijde takové uvažování funkční vůbec, a to nejen protože non-binarita není to stejné co trans-genderismus. Podobné teorie kulhají například i v rámci obrácené perspektivy – viděl jsem hodně muzikantů, kteří se snaží být co možná nejnormálnější, a přesto jejich hudba nenese známky „vysoké estetiky“ nebo snad kýžené kvality.
Venezuelský projekt Arca jsem zaregistroval teprve díky tipu na novou progresivní hudbu od mých přátel, kteří elektronickou subkulturu nejen dlouhodobě hltají, ale z velké části se v ní také pohybují jako tvůrci. Hudba Alejandra Ghersi asi nejvíce náleží do hudební škatulky post-clubu a post-strukturalismu v hudbě. O atributech a významných momentech tohoto žánru jsem psal více v recenzi na nejnovější počin Amnesia Scanner – Tearless (zde).
Nový produkt Arca kromě úchvatných spoluprácí s notoricky známými jmény nejen alternativní světové scény nabízí v kontrastu děl minulých soudržný koncept posluchačsky sice náročné, ale rozhodně neunavující či snad nervy drásající nahrávky. Více než úvahy, na kolik kostek guláše kdo rozkrájel svoji identitu a sexualitu, aby jí mohl pak poskládat a servírovat ke vzteku starého bohabojného světa, mě při poslechu přepadají otázky, jak je možné vypreparovat z tolika žánrů tolik často i těžko postřehnutelných prvků a poskládat je do tak komplexního, atmosfericky funkčního celku.
Z kolaborací je nejzajímavější píseň s islandskou zpěvačkou Björk – Afterwards, jež zpracovává text významného španělského básníka, představitele takzvané Generace 98 – Antonia Machada. Arca v minulosti tvořila například s rapperem Kanyem Westem nebo se zpěvačkou FKA Twigs. Zdá se však, že v rámci produktu Kick I jsou samotné spolupráce to nejpoutavější, a tak kromě úvodní písně Nonbinary zde featuringům s Shygirl (Watch), Rosalíi (KLK) a zmíněné Aftewards s Björk dělá sedm zbývajících tracků tak trochu stafáž, která by mohla myslím zabírat klidně méně času.
Arca: Kick I.
XL Recordings (https://xlrecordings.com)