- Inzerce -

Astrální free jazz z Brooklynu

Jak Whit Dickey se svým hvězdným kvartetem zdolal vesmírné schodiště?

Před nedávnem jsem tu recenzoval nové album kvarteta Michaela Bisia, Mbefore. Jeho dva členové, bubeník Whit Dickey a violista Matt Maneri, figurují také na výtečné novince Astral Long Form: Staircase In Space, jež vyšla taktéž na Dickeyově vydavatelství TAO Forms. Doplňují je tu altsaxofonista Rob Brown a kontrabasista Brandon Lopez. Jako lídr natočil Dickey již čtrnáctý titul. Jinak spolupracuje nejčastěji s pianistou Matthewem Shippem (15 alb!) a se saxofonisty Davidem S. Warem (5) a Brazilcem Ivem Perelmanem (10!). Matt Maneri má na svém kontě přes tři desítky sólových nahrávek a nespočet spoluprací, nejčastěji se svým otcem, saxofonistou a klarinetistou Joem Manerim, nebo s kytaristou Joem Morrisem či také s Matthewem Shippem. Rob Brown je také velmi činným muzikantem, od roku 1988 vydal pod svým jménem pětadvacet nahrávek a spolupracoval na nich s plejádou osobností progresivního jazzu (vedle Matthewa Shippa, jakéhosi guru současného amerického free jazzu, jsou to např. Jackson Krall, Hamid Drake, Steve Swell, Craig Taborn či Daniel Levin). Coby sideman figuruje doposud na pětatřiceti titulech; vedle svého kmenového spoluhráče Whita Dickeye nejčastěji na albech Williama Parkera. Brandon Lopez se bravurně pohybuje nejen v jazzu a volné improvizaci, ale též v noisu a soudobé vážné hudbě, od Johna Zorna až po New York Philharmonic.

Tvůrčí svoboda, jíž autor všech kompozic uplatnil při jejich natáčení, vyvěrala částečně z hluboké ztráty a sklíčeného pocitu s ní souvisejícím – album je věnováno Dickeyově matce, jež zemřela dva měsíce předtím. A pouhých deset dní před nahráváním, v únoru 2021, zemřel jeho někdejší mentor od dob studií na Bennington College, legendární bubeník, perkusista a duchovní osobnost Milford Graves. „Ať už jsou zdroje energie, která deskou prostupuje, jakékoli, všech pět jeho částí spojuje okouzlení svobodnou tvorbou, takže jsou vlastně koncepčně propletené,“ prohlásil Dickey. „Již při natáčení mne jímal pocit, že se vydáváme do dosud nedostatečně prozkoumaného prostoru. Vnímal jsem dlouhé vibrace v rytmickém základě a ty začaly tvořit rostoucí schodiště a tento jev pokračoval až do nekonečna. Schodiště ve vesmíru je otevřeným prostorem, hýří atmosférami, odpoutanými od běžné představy o čase. A já jimi pohodlně proplouval.“

Již na předchozí desce Expanding Light (2020), natočené v triu se stejnými spoluhráči bez Maneriho (první titul na TAO Forms), se Dickey pokoušel plout freejazzovým prostorem také jako vesmírem, ovšem až nyní se mu to podařilo v plné míře. Možná je to díky Manerimu a jeho rozcitlivělé viole, který tu hraje opravdu skvěle a kongeniálně. Tenhle free jazz je opravdu zcela jiný, než tvořili hudebníci předchozí generace či většina Dickeyových vrstevníků, není tak divoce vypjatý, nespoutaný, drsný, až brutální. Tato čtveřice staví na precizní interakci, libuje si v kontrastech, přičemž vědomě buduje napětí, a to nikoli prostřednictvím prvoplánových výbuchů energie, ale neustálými střety expresivních a impresivních hlasů. Hned úvodní, bezmála dvacetiminutová „kláda“ Blue Circuit přímo bobtná takovým dobrodružstvím výrazových proměn. Navíc se v ní všichni aktéři vyznamenávají i v sólových výletech. Následující Space Quadrant je prosycen smyčovým blábolením, zatímco sax cosi nadšeně vypravuje, než všichni vybuchnou společnou vášní. V desetiminutovém okouzlení pohybem The Pendulum Turns se rytmika zprvu zvolna valí za zpěvu saxofonu, než se při violovém sólu rozverně odpíchne, aby pak všichni pozvolna doznívali. Jedenáctiminutová Staircase In Space je nádherně rozevlátá, lehounká, jakoby nadnášená a vzletná. Tuhle povznášející náladu náhle utne výtrysk saxofonových emocí, ale jen na chvíli, poté dojde ke ztišení naplněnému smyčcovým převalováním a ševelením bicích. Album vrcholí majstrštykem Signify (15:29), kde se rytmika vznítí, altka a viola se proplétají, intenzita narůstá se sólovými chorusy, dojde i na osamění violy a zpěvnost saxofonu, než to všechno vyvrcholí vrstevnatým a nespoutaným freejazzovým proudem.

Whit Dickey Quartet – Astral Long Form: Staircase In Space
TAO Forms (https://aumfidelity.com/collections/tao-forms)


Ten, který se nevrátil

Zemřel Brian Wilson, mimo jiné průkopník DIY přístupu v populární hudbě. Sluníčkový optimismus Beach Boys je skvrnitější, než se na první opalovačku zdá.

Pod povrchem cella a klavíru

Violoncello Matthiase Lozenze s klavírem Miroslava Beinhauera v pětici skladeb provedených v žižkovském Atriu.

Červen v Hudební 3

František Hruška, gobi_10k, Best Before End. Jérôme Noetinger a Petr Vrba.  Durman / Posejpal Duo. Trojice koncertů a poslechových večerů v redakčně-setkávacím prostoru mezi Kampou a Petřínem.

Zkouška sirén: Kyber Erben a Národní Elliott

Zrození experimentu z ducha socialistických kancelářských strojů.

Arvo Pärt 90

Dvě protikladné linie zvonečků, štěstí zažít „svou dobu“ a sbor spíše komorní než filharmonický.

Hermovo ucho – Neklidný duben aneb Roztržená struna intonarumori

Na turné, v operách, v žaláři národů, amfiteátru i atriu. Nu, co se hýbe, to zní.

Vzpomínka na Jaroslava Paláta

Před třiceti lety zemřel Jaroslav Palát, zakladatelská osobnost české industriální hudby. Připomínáme jej rozšířením textu, který pro nás před dvanácti lety napsal jeho hudební souputník.

V rukou i v hlavě

Dva mimořádné klavírní recitály koncertní řady Lichtzwang: dámský i pánský.

Nevyzkoumatelné

„Umění jako výzkum“ žádné není. A „výzkum umění“ neexistuje.

Přehled soudobé hudby na Pražském jaru

Jarní sklizeň premiér v rámci festivalu oslavujícího osmdesát let existence.