Bartók třikrát nečekaný

  
142

Trojice alb Budapešťského hudebního centra zpracovává odkaz Bély Bartóka tak, jak jsme jej asi nečekali. Každá formace si je tu neobvykle zaranžovala, zadaptovala či zjazzovala po svém.

Maďarský hudební skladatel Béla Bartók (1881-1945) náleží k těm tvůrcům, k jejichž inspiračním zdrojům patřila lidová hudba od Slovenska po Rumunsko a Bulharsko. Tři nejnovější alba BMC, jež jsou mu věnována, nám však nepřibližují jeho skladby v obvyklém provedení. Každá formace si je tu neobvykle zaranžovala, zadaptovala či zjazzovala po svém.

Kontrabasista Mátyás Szandai, houslista Mathias Lévy a cimbálista Miklós Lukács, kteří reflektovali nebo přímo zimprovizovali třináct Bartókových předloh ve studiu BMC 8.-10. února 2017, dosvědčují už názvem Bartók Impressions, oč jim šlo. Nikoli o laboratorní pojetí, nýbrž o tanečně, jazzově, někdy až čardášově rozvíjenou melodičnost i durdivost s vřavným na(d)sazením, rytmickou naléhavostí a průkaznou rozdychtěností. Cimbál jim umožňuje dodávat předlohám příchuť opojné lidovosti, (s)pádné housle sklouzávají do naléhavých vývrtek a předtančují vybraná témata, uvážlivá basa pak dění odpočítává.  Každé aranžmá zavdává příležitost k usilovné závratnosti i návratnosti, trojice využívá každé, i té nejmenší příležitosti, aby zviditelnila svoje machrování, nikdo tu netroškaří. I když jiný z nástrojů svébytně přitvrdí, navnadivé housle vyklenou děj do skrumáže a všichni se (po)vznesou do libozvučné pasáže, tu více líbezňující, tu naopak přitvrzené. Celek je vánočně rámcován, album je vytřibované do navazované a provazované jednoty, v níž není hluchých míst.

I když sám Bartók měl k jazzu spíše odtažitý přístup, jeho deset předloh proaranžoval a se svým kvartetem značně rozjazzoval kytarista András Gábor Párniczky při koncertech 19. až 21. června a navíc ještě 10. prosince 2017 v sále BMC. Po boku mu bez nejmenší frustrace soubytně i svébytně stáli saxofonista András Bede, kontrabasista Ernö Hock a bubeník a perkusista István Baló. A je třeba přiznat, že se do zvolených témat vrhli střemhlav a rozparádili je naplno, přičemž zachovávali i jejich etnický šmrnc. Všichni mají neustále své náměty na mušce, ať jde o zpěvně neokolkující sax, osvědčující až uminutou výdrž, vyhmatávavě jistící basu, občas zmatňující do vyčkávavosti, dravě nabité bicí, neponechávající žádnou příležitost bez odezvy, nebo nezadržitelně swingující kytaru, vydůrazňující náhončivý rytmus. Ti se prezentují jeden vedle druhého, vrtoší, tumlují se, bystřinují, dokážou však v pravý moment být i zatlumivě pozastření či něžně jemnocitní. Prostě každý nástroj má svá mementa, momenty, ve kterých si nenásilně, ba nenápadně zaexceluje a osvědčí se. Nikdo tu není humpolácký, všichni jsou spíše svádiví a skoro dovádiví, ponechávají si jemný odstup od jakékoli hrubozrnosti – včetně závěrečného Medvědího tance.

Ani velkokapelové zpracování 15 Hungarian Peasant Songs není bez orchestrálních adaptací, za které jsou odpovědni hned čtyři členové Modern Art Orchestra: dirigent, trumpetista a hráč na křídlovku Kornél Fekete Kovács, tenor saxofonista a flétnista János Avéd, soprán a alt saxofonista a flétnista Kristof Bacso a trumpetista a hráč na křídlovku Gábor Subicz. Ti nahráli patnáctipoložkové album v počtu dvaceti muzikantů ve stejném sálu BMC 20.-21. listopadu 2017. Začínají zpozadaleka a nechvátavě a pokračují jakoby dvouproudově – neochvějně rozmáchlá sóla doprovází zapojivé panoramatizování celku (nebo alespoň části celku), neúmorně plnozvučné, byť nevirválové, občas nonšalantně vyvěravé, jindy shromáždivě uvolněné. Proměny rytmu a zvučnosti jsou ústrojné, bývají to střety folku, jazzu a klasiky a pulzující doličnost, proklesťovaná bicími, má povlovnou pohrávavost i zahrávavost. Hudebníci nezůstávají nic dlužni ani krátkodeché variabilní baladičnosti, jejíž dvě minuty se „kantátově“ dělí na andante, piu andante, poco adagio, piu andante a maestoso (!). Excelují zde zejména saxofonista David Liebman nebo László Göz s basovou trubkou, uplatní se i vokalistka Veronika Harcsa, dojde i na propauzírovanou přemýšlivost, ale základem zůstává celek jakožto velká skládanka různých, někdy i různorodých přístupů k předlohám, při nichž nás aranžér překvapí drobným výšinem, povysunutím, zahučením nebo zahovořením, ale také výkřičným zamrckováním (mini Allegretto), prohvízdněním, zavrkáním, vrzukáním nebo zaštěbetáním. Když se Liebmanův sax ponoří do tématu, vyhlíží to jako naordinovaná improvizace, obohacující předlohu. Ale tak bych mohl pocharakterizovat i další sólisty a stopy jejich různorodých přípodotků a reminiscencí do planýrujícího přívalu celku, rozkvilného, rozvřetenovaného a pozběsilostního až po sám závěr, který vše zpokojní.

Ty tři kompakty přinášejí odkaz hudby Bély Bartóka, jak jsme to možná nečekali, ale tím spíš si ho v nastražení účinkujících hudebníků můžeme vychutnat.

Mátyás Szandai, Mathias Lévy, Miklós Lukács: Bartók Impressions
Párniczky Quartet: Bartók Electrified
Modern Art Orchestra plays Béla Bartók: 15 Hungarian Peasant Songs
Budapest Music Center Records (www.bmcrecords.hu)