10. prosince vyšlo nové album americké bubenice a skladatelky Billie Davies, a to opět na jejím vlastním labelu Cobra Basement Jazz – zove se On Hollywood Boulevard a vztahuje se k jejímu několikaletému životu v Los Angeles a bydlišti právě na tomto bulváru. Ovšem stejně jako její předchozí výtečné album Hand In Hand In the Hand Of the Moon z loňského roku (naše recenze zde), byla novinka natočena již v New Orleansu, kde Billie Davies žije od března 2014.
Koncepce alba začala vznikat již v roce 2012, kdy Daviesová zapisovala první melodické a textové nápady. V září 2016 byl pak na jeden zátah a naživo v jedné studiové místnosti natočen veškerý materiál, přičemž během této jediné frekvence byl promítán soubor fotografií z Hollywood Boulevardu. Pro inspiraci a navození patřičné nálady. Dvě kompozice z celkových sedmi totiž vznikly cíleně kolektivní improvizací. Ty otevírají a uzavírají album a patří k nejzdařilejším ukázkám onoho proklamovaného nového směru neworleánského jazzu; někteří tamní publicisté nynější hudbu Billie Davies řadí dokonce do nu-jazzu. To je podle mne poněkud zavádějící, neboť v této škatulce je jazz zcela jiný, alespoň pro Evropana. Místo elektronických samplů a programů dominují živě hrané elektronické bicí Billie Davies; taktéž výlučně naživo jsou hrány klávesové nástroje (akustické a elektrické piano, syntezátor) a trombón, jež obsluhuje Evan Oberla, a baskytarové figury v režii Olivera Watkinsona. Tito hráči ostatně tvoří současné Daviesové trio, jež letos čile vystupovalo po New Orleansu a okolí. Oberla přišel do kolébky jazzu loni v únoru z Ohia, kde byl členem respektovaného Columbus Youth Jazz Orchestra, Watkinson se přistěhoval v létě 2015, když předtím studoval v Bostonu u Dava Hollanda a Cecila McBee. Sestavu na albu pak doplňuje nový fenomén ve formacích Billie Davies, totiž zpěvačka! Ačkoli je z New Orleansu, není vokalistkou typicky jazzovou, spíše se řadí do r´n´b – říká si Iris P. Píše také extravagantní poezii (je autorkou textu k volně improvizované závěrečné skladbě) a celé své umělecké snažení považuje za svoji misi k záchraně světa…
Bezmála třiasedmdesátiminutové album otevírá čistě instrumentální, kolektivně improvizovaná skladba On Hollywood Boulevard 1. Začíná spíše undergroundově, skoro garážově, ale posléze se zvuk vyčistí a začneme dokonce rozeznávat jakési asijské konotace, a to díky zabarvení el.piana a syntezátoru. Ovšem jakmile získá dominanci rytmika, především pak značně rozvolněné a výbušné el.bicí, začneme lapat po dechu. To není možné pojmout prvním poslechem. Stejně jako u loňské desky s dechovou sekcí; jenže tam to bylo díky mnohovrstevnatosti. Tady je to proto, aby si posluchač zvykl. Ale jakmile se naladí, začne to být teprve zážitek. A dobrodružství. V oné rozvolněnosti jsou především bicí mnohdy na hraně; to přestanou hudební tok nejen stmelovat, ale začnou jej přímo rozbíjet. A to hodně nervně! Jenže pak přijde nečekaný zlom a trio nabere přímočarý hard-bopový dech a hned nato vystřelí jazz-rockový náboj, umocněný sólovým útokem syntezátoru. Přijde trombónové sólo, ale proti všem zvyklostem je zlověstně zastřené. A toto vše během necelých deseti minut vyústí v lyrický zvuk akustického piana. Následující The Girl In the Window je naladěna trochu do blues; zpěvačka využívá plného hlasového rejstříku, dočkáme se opět hororového trombónu, kombinace varhanní a klavírní podmalby a v závěru recitace s ambientním pozadím. Jacaranda patrně evokuje onen původem jihoamerický strom s modrými květy, jenž lemuje poněkud kýčovitě hollywoodský bulvár. Zprvu lyricky nasládlý, popově kantilénový zpěv, do něhož kanou slzy piana, se naštěstí promění v pořádně tvrdý rytmus sice baladického, ale přesto náruživě kypícího r´n´b, zakončeného recitací. Yellow Sunshine uvádí recitace, z níž vyplyne melodicky chytlavá melodie, evokující populární hudbu přelomu 50.a 60.let šmrncnutou country. Zhruba v polovině této jedenáctiminutovky se dočkáme instrumentálního rozvedení s nepravidelným rytmickými figurami (vytvářejícími místy až změť) a sóly trombonu a el.piana, které se příjemně přehoupne do soulu. V Palm Trees se mísí zvukomalebná lyrika s polorecitací o síle a kouzlu poezie, která vyústí v jazzovou baladu s patřičným frázováním. Postupně především bicí nabývají na intenzitě, dochází k lámání dynamiky a rytmu, zakončené volnou instrumentální i vokální improvizaci. Hollywood Boulevard je postaven na hutném hip-hopovém rytmu, zpěvačka vypjatě polozpívá o sociálních problémech a americkém snu, pak se jí hlas zabarví gospelem a bluesovou naléhavostí. Hudební finesy jsou syceny nečekanými inspiracemi; jednou je to fanfárově naléhavý trombón jak z Coplanda, uslyšíte ozvěny muzikálu, swingu, dokonce free-jazzu; a do této koláže se zařezává siréna sanitky.
Závěrečný track On Hollywood Boulevard 2 je nejdelší položkou alba (13:49) a představuje navýsost zdařilou kolektivní improvizaci, včetně zpívaného textu. V úvodu kvartet vykouzlí lahodnou a jímavou píseň; po trombonovém sóle dojde k vzedmutí emocí, kdy bicí začnou dominovat a tato zvuková intenzita ve spojení s až ambientními plochami a průniky elektronické špíny a ruchů vytváří obrovské napětí. Proměnlivý hudební tok vás zcela pohltí…
Billie Davies: On Hollywood Boulevard
Cobra Basement Jazz (https://www.cbps.net)