Staňte se vycpaným zvířetem. Plyšová božstva aktualizující virtuality v reálném světě vídeňské MuseumsQuartier.
Dlouho jsem nenacházel souvislost mezi hlubokomyslnou, imersivní hudbou Charlemagna Palestina a vycpanými a plyšovými tvory, jimiž své vypjaté performance adjustoval. Dokud jsem jej osobně nepoznal, unikal mi důvod spojení procítěné interpretace autorské hudby, nejednou na hranici transu, s podbízivou vizualitou na hranici kýče. Nebral jsem v úvahu, že autor, jak mi později vysvětlil, není hudebník, ani výtvarník, nýbrž celostní umělec neboli, jak říká sám, „Gesammttkunnsttlerr“. Jeho prostředky, gesta a média dávají smysl pouze v úhrnném vyjádření.
Od 27. listopadu do 25. února 2024 je ve vídeňské MuseumsQuartier k vidění Palestinova instalace coneyy islandd in viennaa. Kurátor Georg Weckwerth mě požádal, abych ji uvedl, a tak jsem den před vernisáží mistrovi napsal, aby mi prozradil, co bude vystavovat, k čemu se to mám vlastně vyjádřit. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat, podle očekávání mi však vůbec nic neosvětlila: „You’lll knowww only when you’ve seen itt!!! Seeee youuu tomorrowwww!!!“ Zítřek nastal, já jsem přijel a spatřil, co jsem předtím neslyšel. Nebyl jsem o nic moudřejší ani poté co jsem dílo viděl, pohled mi nevyjevil nic, co bych nevěděl již předtím. Na jedné straně jsem byl mírně ohromený, na druhé zmatený. Můj zmatek nepramenil v samotné instalaci, nýbrž v příčině a míře svého ohromení. Jak je možné, že asambláž látkových a plyšových zvířátek, jakou běžně vídávám v hračkářstvích a výlohách kdejakých butiků, mě nechává lhostejným, zatímco v galerii z ní najednou nedokážu spustit oči?! Jasně, zčásti za to může umělec, s jehož dílem mám bohaté recepční zkušenosti a jehož vyjádření důvěřuji, to však ještě neznamená, že mu musím „sežrat“ i vycpané zajíce nebo kýčové plyšáky.
Charlemagne o svých němých zvířecích společnících mluví jako o „božstvech“ (divinities). Očividně se dobře cítí v jejích společnosti, obklopuje se nimi doma, v ateliéru, doprovázejí ho na cestách a vystoupeních. Rozumí jejich němosti, někdy je dokonce provokuje k vyluzování zvuků, nechává je mluvit za sebe, zprostředkovávat své ideje a vize. Dělají mu společnost od útlého dětství, na tom, že je v patřičném věku neopustil, není nic nepatřičného ani infantilního. Naopak, v pětasedmdesáti letech nepřestává zdůrazňovat, jak je rád, že na svá božstva nikdy nezanevřel a nikdy se mu neodcizili. Vyprávěl mi, jak se mnoho lidí v pokročilém věku vrací k plyšákům z dětství a že je dokonce v mnoha v starobincích a hospicích začínají doporučovat v rámci socializační a komunikační terapie. Přímo na vernisáži se košatě rozpovídal i o eticko-eschatologicko-ekologických aspektech fenoménu plyšáků. Na světe jsou miliardy opuštěných plyšáků, ke kterým měl kdysi někdo vroucný vztah, a teď jako asociální vyděděnci někde zavazejí, resp. čekají na nedůstojné bezduché konečné řešení nebo recyklaci. Bylo to dojímavé vyprávění.
Přesto všechno si myslím, že Charlemagne nechápe pojem božství v striktně teologickém významu. Spíš mám dojem, že jeho případě reprezentuje přátelské společenství; plyšáci jsou pro něj bratři a sestry v empatické koexistenci a estetické vizi světa. Možného i virtuálního, tj. světa jež lze realizovat a světa jež lze pouze aktualizovat. Přes mysticky znějící jméno, Charlemagne Palestine není demiurg. Je umělec. Je si dobře vědom, co se od role umělce očekává – aktualizovat virtuality v reálném světě. Může se v tom spoléhat na pomoc svých božstev. Nestvořil je, ale dostal, objevil anebo našel a udělal si z nich spolehlivé prostředníky ve smyslu mýtické identifikace se zvířetem nebo totemem. Splynul s nimi v komplexní bytí, takže zde můžeme parafrázovat deleuzeovsko-guattariovský koncept „stávání-se-zvířetem“ jako „stávání-se-vycpaným zvířetem“.
Palestine umístil do centra své vídeňské instalace pár králíků / zajíců, odlišených pohlavně lidským oděvem. Mizanscéničtí tvorové netouží, aby jim někdo vysvětloval, co je to umění. Nejsou živí nebo mrtví, permanentně přecházejí znovuzrozením v animačním a identifikačním procesu. Charlemagne jako rozený Brooklyňan dobře zná etymologický background Coney Islandu, kde strávil hodně času a odkud zrovna přiletěl do Vídně. Ví, že oblíbený newyorský poloostrov zřejmě vděčí za své jméno holandskému nebo irskému výrazu pro zajíce. Zajíce, které nainstaloval ve Vídni, jsou velikonoční, klamou nás (rituálně oblečeným) tělem. Vídeň není Brooklyn, coneys jsou v rakouské metropole Osterhasen. A v dnešním světě umění si lze lehce splést výstavní prostor s komerčním výlohou. Zejména v MuseumsQuartier před Vánocemi.
