Clay Pipe Music stavějí nostalgický svět, který se vejde do kapsy

  
170

Každý si vytváříme klidná místa. Frances Castle nám do toho svého dává nahlédnout – její label Clay Pipe Music je jako zhudebněná vzpomínka na krajinu, kterou jsme procházeli kdysi v dětství a do které se budete chtít zase vrátit.

Když měl bývalý frontman Pulp, skladatel, textař, zpěvák a sheffieldský dandy Jarvis Cocker v rozhovoru pro Pitchfork doporučit tu nejzajímavější současnou hudbu, zmínil malý anglický label Clay Pipe Music. Krátké pastorální skladby s viktoriánskými obaly pak často pouštěl i ve svém pořadu Sunday Service na BBC 6. Estetika labelu Clay Pipe Music na první poslech moc nesouzní s hudbou, kterou Cocker natáčel s Pulp, po nějaké době se ale styčné body přece jenom vynoří: Pulp v první fázi své kariéry často zpívali o rodném Sheffieldu, Jarvis Cocker ve skladbách jako Sheffield Sex City dokázal vymodelovat plastickou repliku skutečného města. Jako by se člověk procházel stejnými ulicemi, po kterých v té době kráčel neúspěšný rockový antihrdina Cocker. A právě místo, prostor a čas jsou i základním tématem hudebníků a hudebnic sdružených na Clay Pipe Music. Katalog značky je plný vzduchových kapes, místy připomíná starou složenou mapu neznámého města, jindy působí spíš jako krabice starých fotek.

Clay Pipe Music je label plný tajemství a jeho zakladatelka Frances Castle tahle mystéria ještě umocňuje svým přístupem – z undergroundového labelu totiž dělá něco na způsob tajného společenství zasvěcených. Jejich desky, často doprovázené ilustrovanou knížkou, komiksem nebo alespoň plackami, vycházejí v přísně limitovaných nákladech. I díky tomu se s nimi prakticky okamžitě po vydání začíná spelukovat na Ebayi. „Všechny kšeftaře s deskou Stagdale jsem vyřadila z mailing listu a už jim nebudu nic prodávat,“ psala rozhořčená Frances Castle na svůj twitterový účet v okamžiku, kdy zjistila, že se její nové EP Stagdale prodává na internetu za dvě stě liber. „Kupovat desky s tím, že na nich budete vydělávat, jde úplně proti duchu labelu.“ Castle podle svých vlastních slov přestane jednotlivé releasy číslovat a tím zvyšovat jejich cenu – hudba, která vychází na Clay Pipe Music, má totiž opravdu výrazně komunitní charakter a v něčem je i rovnostářská. Pracuje s kolektivní pamětí. Zmíněné EP Stagdale, zatím poslední nahrávka vydaná u Clay Pipe, slouží jako soundtrack k první části komiksu o rozvedené matce a její dvanáctileté dceři, které se přestěhují do starého domku. Dvanáctiletá Kathy později objeví deník, který si v roce 1938 psal bývalý obyvatel domu, mladý židovský uprchlík Max.

Hudba na EP Stagdale, kterou vydala sama Frances Castle pod jménem Hardy Tree, dobře ilustruje základní hudební přístupy všech hudebníků sdružených u Clay Pipe Music. Castle používá analogové nástroje, bicí automaty, syntezátory Moog i nejrůznější dětské hračky a podobně jako třeba francouzská producentka Colleen z nich vyrábí zacyklené kompozice. Občas to zní, jako kdyby stloukala ptačí budku, občas zase jako kdyby si vyráběla vlastní cameru obscuru. Každopádně ale její hudba dokonale sedí k vizuální stránce labelu. Frances Castle je výhradní autorkou všech obalů desek na Clay Pipe a pokud bychom je měli k něčemu přirovnat, bylo by asi nutné představit si, co by dělal americký malíř samoty Edward Hopper, kdyby se narodil ve viktoriánské Anglii.

Clay Pipe Music zřetelně navazují na průkopnický hauntologický label Ghost Box, ať už důrazem na vizuální stránku, tak jasným zacílením na témata paměti, místa a krajiny. Jon Brooks, který už dlouhé roky vydává u labelu Ghost Box alba pod pseudonymem Advisory Circle, ostatně natočil jednu desku i pro Clay Pipe. Kapesní symfonie jako z hracích skříněk ale Clay Pipe občas opustí. V roce 2016 tu výjimečně vyšla i písničková deska, kolaborace uznávaného skotského folkového zpěváka Alasdaira Robertse a hudebníka Jamese Greena. Ten pro natáčení alba sestavil vlastní hudební nástroje, mezi nimi i něco, čemu říká harmoniflute a co je svým zvukem někde mezi akordeonem a harmoniem. I tahle drobná formální hříčka je ale pro zvuk desky určující – písně, které znějí velmi konejšivě a něčím povědomě, jsou tak trochu vychýlené a nutí posluchače k pozornosti.

Alasdair Roberts a Jon Brooks jsou v podstatě jediná známá jména v sestavě labelu, Frances Castle se jinak soustředí na hudebníky a hudebnice, kteří se svojí tvorbou teprve začínají a navíc nemají výraznou touhou po sebeprezentaci. Zní to jako klišé, ale v případě Clay Pipe Music opravdu všechno podstatné říká hudba – autoři jsou často skrytí za přezdívky, neznáme jejich tváře. O to víc se pak soustředíme na ilustrace. Noční album D. Rothona nazvané příznačně Nightscapes vyvolává celou řadu asociací už jednoduchým obalem s úplňkem, letícím ptákem a jediným rozsvíceným oknem. Když se pak v prvním tracku desky ozve melancholická steel kytara podpořená melodikou, člověk se ocitá na úplně jiném místě. Schopnost vtáhnout posluchače do vlastního světa, který se před vašima očima tvoří, zatímco album plyne, je pro Clay Pipe charakteristická.

Místa, která můžete s katalogem labelu navštívit, jsou přitom různá. Producent Michael Tanner, který nahrává jako Plinth, věnoval svoji desku Music For Smalls Lighthouse majáku na poloostrově svatého Davida ve Walesu. Frances Castle zase pod zmíněným pseudonymem Hardy Tree natočila desku Through Passages of Time zasvěcenou zmizelým místům v Londýně – přestavěné hospody, zničené kostely, zmizelá rybářská mola. „Tahle deska je pro starší a podivnější Londýn, který kvůli investicím a gentrifikaci pomalu mizí,“ komentuje album Frances Castle a dodává: „Stopy dávné minulosti jsou ale pořád viditelné. Stačí být pozorný.“

Být pozornější, vnímat město i krajinu a neustále pátrat po stopách minulosti – takhle by mohl vypadat manifest Clay Pipe Music, který by ne náhodou připomínal třeba městské hry situacionistů v čele s Guyem Debordem. Ztratit se ve městě a tak jej nejlépe prožít, pátrat ve starých mapách nebo si vymyslet vlastní algoritmus chůze, toho se držet a dojít tak někam, kam byste se jindy v životě nedostali. Tohle všechno jsou momenty, ke kterým hudba labelu Clay Pipe Music nejvýrazněji inspiruje. V něčem je archaická, často jí možná chybí potřebná hrana. I kvůli tomu je ale tak trochu nadpřirozená – člověku je pořád jasné, že svět, který Clay Pipe popisují, vlastně nikdy neexistoval. To ale nikomu nebrání v jeho vytvoření.