Dans les arbres

  
5

ECM (www.ecmrecords.com)
Distribuce: 2HP (www.arta.cz)

 

Název norsko-francouzského kvarteta Dans les arbres v souvislosti s  pojmenováním osmi skladeb prvního alba pro ECM působí dojmem zrcadlení literárního zpodobnění lidské samoty v moderní společnosti, nahlížené ovšem s až láskyplným nadhledem a klidem, jak to umí Truman Capote – třeba právě v osmi příbězích souboru Strom noci a jiné povídky. Tato podobnost je však buď čistě náhodná, nebo záměrně nepřiznaná. Kvarteto podepsané kolektivně pod jednotlivými tituly coby kompozicemi – spíše však improvizacemi cílevědomě sevřenými tématy, pojmenovávajícími průvodní jevy této osamělosti (Ospalost, Lhostejnost, Nehybnost, Otupení, Odloučenost, Bezcitnost, Netečnost, Zdrženlivost) – se svým hudebním vyjádřením obrátilo hluboko k minulosti muzikální avantgardy; ovšem s novátorským přístupem, čímž se řadí k té části umělecké obce dneška, která si říká: už dost srandy s postmodernou, začněme dělat něco pořádně. A Dans les arbres dokazuje, že tudy cesty vedou. Podstata návratu spočívá v přiznané inspiraci Johnem Cagem, která je velmi čitelná hned od první skladby (La Somnolence). Součástí tohoto posunu je obdaření Cageova přístupu prvky jazzové improvizace, spjaté nutně a  celistvě s rytmizovaným pulsem. Pianista Christian Wallumrød (*1971) je zde echem Cageovy klavírní tvorby padesátých let. Kytarista Ivar Grydeland (*1976), zde převážně hráč na pětistrunné banjo s úpravami na strunách, rovněž inspirovaný Cageovým preparovaným piánem, přispívá ke zvuku zvláštní „plechovostí“ (jakou slyšíme i u Stiana Carstensena, rovněž Nora). V úvodní skladbě se hudba propadá někam do časů gotiky, což Wallumrød v závěru projasní romantizujícím popěvováním piána. Klarinet Xaviera Charlese (*1963) slouží jako barva atmosféry, často tvoří pod strunnými údery a tóny jen dlouhý hluboký podklad s přefuky, někdy přispěje „vytím“, znějícím tu divokou přírodností, onde strojírenskou průmyslovostí (L´Indifférence). Wallumrød je podobně jako Cage přirozeně melodický, místy až folklórně, disonantní zcela výjimečně. Vlastně je zde jediným tvůrcem melodičnosti. „Cirkulárkový“ úvod, pro změnu vrčení klarinetu, pak basový buben perkusisty Ingara Zacha (*1971) dokážou vytvořit rituální naléhavost, nad níž pronáší své litanie Charlesův klarinet (Le Flegme). Zvuk této nejdramatičtější skladby je však v rozporu s jejím názvem. Snivý závěr se zvukem rozechvělých misek a ozvěna zpomalující a mizející hudby gamelanu v  L´Engourdissement. Harmonika se v Charlesově použití stává generátorem zvuků nevyžadujících umělou syntetickou cestu elektronikou (La Froideur). O co více se nahrávka Dans les arbres vzdaluje jazzu, ba i  uvolněnému pojetí jazzové edice ECM, o to blíže má ke „cageovské“ avantgardě, k improvizační hudbě obecně, k průkopnickému soundu industriálu, zde bych však pro něj nabídnul kategorii „něžného“, až „meditačního“. Skvělá hudební lázeň k znepodstatnění času, určovaného hodinami na každém rohu, na každém displeji.