Dave Phillips & Freedance: Confluence
Innova Recordings (www.innova.mu)
Znám řadu jazzmanů, kteří se prodírali od obvyklosti k hledačství. Zdá se mi, že kontrabasista Dave Phillips, syn legendárního experimentátora Barreho Phillipse, šel přesně opačnou cestou. Od těkání mezi folkem a improvizací se udomácnil s newyorským souborem Freedance, v níž jsou jeho partnery altsaxofonista John O´Gallagher, kytarista Rez Abbasi, bubeník Tony Moreno, perkusista Glen Fitten a pianista Jon Werking. Tento kolektiv se podvoluje jeho představě jemné jazzovosti s drobnou příměsí „světovosti“, takže ze svého názvu neakcentuje free, nýbrž tanečnost. Chvílemi dokonce vzbuzuje představu orchestru pro taneční kavárnu – samozřejmě na úrovni, všechno tu totiž funguje, jak má, všichni tu bez většího vzrušení, ale i narušení, plní Phillipsova kompoziční zadání, připadá mi však (navzdory pajánům americké kritiky), že už jsme to všechno někde slyšeli, že všechno jaksi dešťově splývá, tu svižněji, tu mátožněji – a z toho se nevymaňuje ani metronomově pružnější Cricket Song. Phillips si občas dovolí zasólovat, ale připadá mi i v této roli jako matnější odlika pábitelského otce, je jako skladatel i jako hráč prostě příjemně přiměřený. Ke kladům alba Confluence (třetího v pořadí po debutu na značce Naxos a po živém CD) patří solidní harmoničnost, synchronizovanost, pohodová delikátnost, kolektivní jemnost a také intuitivní dialogy mezi hráči, což vše svědčí o sehranosti sextetu, kterému (opět bez větší průraznosti) vévodí John O´Gallagher. K vrcholům desky náleží závěrečný Mistral, kde – nadsazeně řečeno – se hudebníci probudili z letargie. Představoval bych si, že Innova, která se obvykle nebojí experimentovat, si z jazzové oblasti vyvolí méně tradicizující soubor.
Tato šestice si tedy hraje a hraje si s očividnou delikátností. Kdo nežádá víc, bude tento projev tolerovat. Ale může mu i konvenovat, proč ne?
