Divoké Hejno z HAMU

„Hejno je pětihlavá avantgardní bestie. Jedná se o agresivní hudbu, která ale dokáže být částečně i velmi tklivá a něžná, a tyto nálady a barvy se neustále proměňují v toku písní a improvizace.“

Tak svoji hudbu charakterizují protagonisté autorského projektu Hejno bubeníka Petera Balhara, jenž vzešel z podhoubí jazzové katedry pražské HAMU. Kromě autora hudby Balhara (Trio Henya, Mlži), který v září zahájil studium v Kodani na specializované hudební škole Rytmisk Musikkonservatorium, tu najdeme tři tenorsaxofonisty – Martina Debřičku (trio Jungle Debris), jenž hraje i na sopránku, Nelu Dusovou (2in2out, Common Ground), Jana Michálka (Uthando) – a sestavu pak zceluje kontrabasistka Klára Pudláková (Uthando, Avokaduo), která bere do rukou také baskytaru a občas se pustí do elektronických ruchů.

Peter Balhar je nápadně podobný polské bubenické legendě Piotrovi Dziemskému, který hrával do své předčasné smrti například s Czeslawem Niemenem. Tento dojem sice nijak nesouvisí s recenzovanou hudbou, ale přiznám se, že mně byl protagonista nahrávky sympatický hned od samotného počátku. Ještě než udeřil do bubnů. Vlastně nikoli udeřil, to nejsou údery, ale doteky rozličné intenzity a způsobů. Balhar totiž ani tak nebubnuje, jako spíše doopravdy hraje, a to nesmírně citlivě a s fantazií. Necpe se dopředu, neexhibuje, nýbrž tmelí, zahušťuje, udává dynamiku a výraz. Jako by hrál více intuitivně, což dodává hudbě náboj dobrodružství. Stejně tak Pudláková na kontrabas. Oba tak tvoří základ kynutí hudby kvinteta.

Saxofonisté vytvářejí témbrové i rytmické plochy, často unisono, z nichž se vylupují či doslova vybuchují a řinou strhující sólové chorusy. Hudba kvinteta je sycena především avantgardním jazzem, v němž se snoubí free jazz s post bopem a modálním jazzem.
Album protagonisté prezentují jako EP; obsahuje sice pouze pět skladeb, ale stopáž činí bezmála 39 minut. Rámováno je kompozicemi „Shong 1“ a „Shong 2“. V obou exceluje na sopránku Debřička. V jeho sólovém partu, vesměs freejazzovém, probleskuje lidový nápěv, gospelový nářek i židovský lament. Tak to cítím znovu a znovu při opakovaných posleších. V jedničce se freejazzově rozběsní pak všichni a finále je ve znamení elektronické špíny, ve dvojce (a v závěru samotného alba) bere Pudláková do rukou smyčec. Byť je Shong 2 neméně emotivní, vyznívá oproti jedničce jemněji, smířlivěji.

Mezi nimi bouří další trojice skladeb. Ta s tiulem Ma je zježená nervními sazbami, freejazzovým ponorem téměř meditativního charakteru smeteným pak vypjatostí výtečného sóla Dusové a výbušnou rytmikou, jež rozpoutá saxofonovou gradaci s Michálkovým sólem. Modrá je sycena lyrickými témbry, nervní rytmikou, lamentujícími chorusy Debřičky a Michálka, témbrovým podbarvováním Dusové a dynamickým vzepětím bicích. A konečně rozpálená svižnůstka Mops Groove je vznětlivým koktejlem hutných groovů umocněných baskytarou, dynamických proměn, freejazzového sóla Dusové a lyrického Michálkova, řízného frázování s ostny Debřičkova saxu, to vše až do niterného ztišení.