„Jen řekni Sokolov a ozve se ti píseň, jen řekni Sokolov a kola roztočí se, jen řekni Sokolov a to znamená čest,“ pěl před lety programově anonymní sbor hymnu sokolovského festivalu politické písně. Za nic bych do Sokolova tehdy na ten festival nejel, i kdyby se ta kola točila nadzvukovou rychlostí. Ale na Sanatorium Dzwieku do Sokolowska bych klidně příští rok zajel znovu, a to na festivaly ze zásady nejezdím. Je to z Prahy vlakem a autobusem krapet dál, ale zase méně, než na Colours of Ostrava, nebo na Festspiele do Bayreuthu. Od hraničního přechodu u Meziměstí se to dá dojít přes kopce pěšky za hodinu nebo tak něco. Slezská vesnička Sokolowsko se do roku 1945 jmenovala Goerbersdorf a proslavila se v dějinách balneologie jako první klimatické lázně specializované na léčbu tuberkulózy. Dr. Brehmer zde po návratu z Himalájí – kde si sám tuberkulózu léčil – v roce 1855 založil Brehmersche Heilanstalt für Lungenkranke. Střed extuberáckých lázní, choulících se v chladném zalesněném údolí, tvoří ruina germánsky rozlehlé cihlově červené budovy bývalého sanatoria Grunwald, vyhlížející jako ona slavná kolej Zmijozel z Harryho Pottera. Ovšem po útoku nějaké potvory ze stáje zloducha Voldemorta, protože sanatorium v 90. letech vyhořelo a nakonec tu tuberkulózu se medicíně dočasně podařilo ze střední Evropy vytlačit.
O opravy sanatoria Grunwald se stará kulturní nadace The Contemporary Art Foundation In Situ, založená v roce 2004 dvojicí vizuálních umělců Bożennou Biskupskou a Zygmuntem Rytkou. Do Sokolowska přesídlili z Varšavy, nicméně Rytka byl v 70. letech aktivní v Lodži, kde fungovala – a možná dodnes funguje – proslulá podzemní komunitní Galerie Wschodnia, kam zvali i české a slovenské nekonformní umělce. Ve Varšavě pak Biskupska a Rytka spolupracovali s neméně zasloužilou komunitou kolem Galerie Wspólczesna. (V Lodži po roce 1989 dokonce po několik let provozovali Muzeum Artistow, které díky gentrifikaci a vysokému stupni bohémské nevázanosti lodžských umělců zaniklo). Proto ta příjemná otevřená atmosféra rozprostírající se v okolí sanatoria a ostatních budov nadace In Situ. Říkal jsem si, že ta aura bude mít kořeny v blahoslavených časech kolem Solidarity a v etice polské alternativní kultury, za kterou se z pošmourných a dusných Čech cestovalo jako do ozdravných lázní nebo země zaslíbené.
Nadace pořádá každý rok tři (malé) festivaly – jeden věnovaný performanci (ten jsem navštívil před pěti lety s Martinem Zetem), jeden zasvěcený filmu (a věnovaný Krysztofu Kieslowskému, který sem prý často jezdil) a jeden hudební – právě Sanatorium zvuku. V dlouhodobých představách nadace je dokončit rekonstrukci celé budovy sanatoria, kde má postupně vzniknout Laboratoř vizuálního umění, prostor pro expozici děl ze sbírek nadace, filmová laboratoř a laboratoř Architectural Prototype, což nevím, co znamená. Každopádně se jim za těch pět let, co jsem byl v Sokolowsku naposled, podařilo opravit část budovy, kde je koncertní sál pro asi 150 posluchačů a kavárna.
Dramaturgie všech tří festivalů je provázána s tradicemi alternativního umění střední Evropy. Není to snad retro ani sentimentální konzerva, nýbrž relativně organické propojení klasické avantgardy 60. let se současností. O program se starají saxofonista Gerard Lebik a jeho partnerka Zuzanna Fogtt. Za pět let co srpnový festival probíhá, se v Sokolowsku vystřídala celkem dlouhá řada jmen známých z mezinárodní experimentální a impro scény i zvukového umění. Jakýmsi guru je patrně Keith Rowe z AAM, který přes poměrně pokročilý věk navštěvuje Sanatorium zvuku každoročně. Možná sem jezdí jako do lázní, které budou v Anglii asi o něco nákladnější než ve Slezsku.
Letos v Grunwaldu a okolí (část programu je v okolním parku, nebo v místním kině, které také patří nadaci, vystoupili: Rasha Ragab, Christoph Nicolaus, Peter Rehberg, Takahiro Kawaguchi, Oramics, Martyna Poznańska, Ute Wassermann, Lee Patterson, Aki Onda, Keith Rowe, Izabela Smelczyńska, Valerio Tricoli, Teoniki Rożynek, Michał Libera, L’tronica Festival, Sébastien Branche, Mikko Savela, Monika Zyla, D’inise, Cyril Bondi, Gerard Lebik, Lucio Capece, Maciej Ożóg, Paweł Romańczuk, Kondensator Przepływu, Mariusz Knysak, Matěj Frank, Daniel Brożek, Lukáš Jiřička, Zuzanna Fogtt, Paweł Szroniak, Kama Sokolnicka, Wilhelm Bras, Tomasz Opania, Agnes Martin, Knut Aufermann, Sarah Washington, Lloyd Dunn a GRINM.
Trochu jsem se vyděsil, když jsem četl, že mezi těmi, kteří v Sanatoriu letos vystupují, byly Agnes Martin a Maryanne Amacher, ale oddechl jsem si, když jsem zjistil, že šlo jen o rekonstrukci zvukové instalace Music for Sound-Joined Rooms, kterou Maryanne vytvořila v roce 1980.
Zdaleka všechna vystoupení a koncerty jsem nestihl, ale jsem rád, že jsem konečně slyšel a viděl naživo třeba Lee Pattersona a po letech se potkal s Aki Ondou, který kdysi dlel na rezidenci Studia v Jelení.
I když jsem se minule zapřísahal, že ve sloupku nebudu zase skuhrat, jeden kradmý povzdech si nakonec přece jen neodpustím: jak je to možné, že stigma izolovanosti české „nekomerční“ nebo „experimentální“ kultury v naší domovině zakořenilo tak pevně a hluboko? Jak to, že malá soukromá nadace, která má evidentně do kapsy dost hluboko, umí začít a řadu let udržet v příhraničním polském zapadákově, jako je Sokolowsko akci, kam se sjíždějí lidé z celé Evropy za symbolickou apanáž nebo zadarmo (podporu je na festival tento rok organizátorům prý nepodařilo získat)? Jak to, že v prostoru mezi jižním festivalem Konfrontationen v Nickelsdorfu a severním Sanatoriem zvuku zeje v tomto ohledu pustina, čili (skoro) nic? Přitom v Polsku, stejně jako v Rakousku není postavení experimentálního umění vůči kulturnímu establišmentu o mnoho lepší, nežli u nás?
P.S. Ale přece jsem předtím psal, že na festivaly nejezdím, tak tu stížnost neberte prosím vážně.
https://www.hommageakieslowski.pl/en/
https://festiwal.sanatoriumdzwieku.pl/en