Třetí album IQ+1 je decentní, slušně vychované, diskrétně tajemné… a nakonec si zavzpomíná.
Pražská improsestava, jejíž členové jsou tak agilní v nejrůznějších dalších projektech, že už se dá mluvit o superskupině, letos vydala třetí album, a to po šesti letech od předchozí eponymní dvojky. Converaphone Plus vyšlo na vinylu a coby download na slovenské značce mappa a jde o láskyplně vypravenou edici s krásnou kresbou Christiana Orlocka přenesenou na jednotlivé „kapsy“ sítotiskem.
IQ+1 procházeli asi ne vždy příjemnými personálními motanicemi a v současné době se jejich sestava ustálila na pětici Georgij Bagdasarov (gramofon, efekty, barytonsaxofon), Veronika Hladká (housle), Jaroslav Tarnovski (elektronika, perkuse, field recordings), Petr Vrba (klarinet, trubka, elektronika) a Michal Zbořil (analogové syntetizéry, elektronika, indické harmonium). Ve srovnání s počátky skupiny, kdy v ní působil mj. cellista Miroslav Posejpal, se arzenál a zvuk IQ+1 posunuly směrem k výrazně většímu využití elektroniky – kromě houslistky sahají po čudlících během hry všichni členové.
Mým prvním posluchačským dojmem také bylo, že členové kapely snad až příliš spoléhají na elektronické bzukoty a cvrkoty a své akustické nástroje moc neošoupou. Není tomu tak, jejich party v celkovém zvuku, při němž na mysli mnohdy vytane dávné improvizátorské slovní spojení insect music, zkrátka jen nesólují. A nedivil bych se, kdybych díky nejrůznějším extended technikám akustický zvuk často prostě neodhalil. Vlastně lze naopak chválit příkladnou kázeň, díky níž se čtveřice pánů elektronických hraček od svých přístrojů dokáže odpoutat a neutopit se v nekonečném vrstvení a zahlcování. Celek je vzdušný, obvykle dost tichý a jediným ostentativním „sólem“ je Bagdasarovova deska s mluveným slovem, které na sebe na kratičkou dobu strhne veškerou pozornost.
Nenápadnou, přitom snad nejsilnější zbraní alba je jakási neohraničenost jednotlivých kusů a jejich rezignace na důraznější vnitřní traktování. Opakovaně se přistihuji, že nevím, kde v albu zrovna jsem, a vždy to s sebou nese nějaký hudební objev. Teď zrovna jaký nářez je Teploměr. Výše popsaná novinka totiž sestává z pěti kusů nahraných v žižkovském Divadle Ponec a nesoucích anglické „domácí“ názvy typu Odpadkový koš, Vypínač či Gauč; nápad se nejspíš zrodil právě z Bagdasarovovy „sólující“ desky.
Jen závěr druhé strany, pojmenovaný pole jiného klíče, patří vzpomínce na sestavu s houslistkou Janou Kneschke a tanečnicí Kateřinou Bilejovou; tu na nahrávce sice neslyšíme, její body weather ale vedlo dialog s hudebníky a spoluovlivňovalo jejich hru. Ve srovnání se současným materiálem zní tahle vzpomínka syrověji, úderněji a majestátněji. Proměnění IQ+1 jsou dandyovsky jemnější.
Albu není co vytknout. Naplňuje všechny idiomy, které žánr jménem neidiomatická improvizace vyžaduje, a činí tak s hráčskou přesvědčivostí a smyslem pro vybroušenou vnitřní stavbu komprovizací. Někdy si říkám, že je poněkud „málo hnusný“, při soustředěném poslechu takhle za tmavých večerů ale tahle výtka pozbývá platnosti a veskrze decentní, vychované album odhaluje další a další poklady. Tahle recenze není hotová, chce to další řadu poslechů…
IQ+1: Conversaphone Plus
mappa (http://mappaeditions.com/)
