Dva berlínské sonické výlety s pozvánkou

  
69

Žádná rozmáchlá gesta či potyčky, ale dokonale souznějící symbióza, kde všechno krásně zapadá. A opět je každé „zastaveníčko“ jiné. Představujeme dvě novinky improvizujících berlínských Neberlíňanů a nakonec vás pozveme na dva koncerty.

Ačkoliv se ani jediný z hudebníků, jenž bude zmiňován v této recenzi, nenarodil v Berlíně a mnozí z nich studovali či působili i na nejrůznějších místech světa, přesto se toto město nějak vepsalo do jejich života a hudebního cítění a většina z nich ho má v současnosti jako základnu.

Arbitrem tria Kern je rodilá Mnichovanka, saxofonistka, klarinetistka a skladatelka Edith Steyer, která si zde za spoluhráče vybrala trombonistu Matthise Müllera, jenž má zkušenosti s hraním s velkými orchestry i komorními projekty, a původem řeckého ale mimo jiné dvanáct let v Paříži působícího bubeníka Yorgose Dimitriadise, který zvláště při svých sólových projektech pracuje specifickým způsobem s mikrofony, aby vytvářel zvukové krajiny, což využil i při této příležitosti. Ačkoliv je většina alba do značné míry kolektivními instantními kompozicemi, je zde celkem znát, že tu určité skici napsala Edith předem.

Signifikantní je pro celé dílo již úvodní titulní skladba, v níž se spřádá pletivo jednotlivých tónů a úderů do čarokrásných filigránských obrazců. Žádná rozmáchlá gesta či potyčky, ale dokonale souznějící symbióza, kde všechno krásně zapadá do sebe v pastelových barvách. V průběhu dalších kusů sice dojde občas na určité poštěkávání, ale vždy je v něm jednoznačná vzájemnost. Celkové poetice se poněkud vymykají Edith ryze napsané skladby, ať už je to relativně standardně znějící hravá „píseň“ Wiegenlied für die Eltern schräger Kinder, kde se bicí řídí regulérním rytmem a pozbývají své fragmentárnosti či uvolněnější 323, kde se filigránství mění v jakési plošnější mázy. Ale i v nich přetrvává celkový esprit, který má však  každé jednotlivosti svou vlastní tvář.

Před dvěma lety založil Matthias Müller svůj vlastní label Mamü Music, na němž realizoval nejdříve své sólové CD (naše recenze zde) a loni na podzim vydal čistě jako digital release album The Monophonic Havel. Jeho titul odkazuje k vodnímu toku protékajícímu kolem Berlína a jednotlivé improvizace jsou pojmenovány podle dalších měst, kterými se ubírá jeho řečiště. I když se tady staví na akustické konverzaci, jejímiž mluvčími jsou tu kromě Müllera francouzská vokalistka Isabelle Duthoit a trumpetista Axel Dörner, je výsledkem zvláštní industriální suita, což umocňují výrazně elektroakustická média (v praxi tedy nejrůznější „haraburdí“, jež lze nějak zvukově uplatnit) v rukách původem irského performera Roye Carrolla. Ale nositeli tohoto indulstriálna jsou všichni. Nejde tu ovšem o nějaké hlukové stěny, ale opět tu vyniká vnitřní předivo, ovšem tkané úplně jinak než u Kern. Isabelle tomu přispívá či snad přizpívá hlasovým skřípěním, Axel pracuje se svými typicky minimalisticky tichými ale zde až kupodivu výraznými profuky a Matthias využívá celou plejádou technik. A opět je každé „zastaveníčko“ jiné a jakoby ambientně mapuje danou lokalitu se všemi jejími detaily a náladou.

Kern: Mittendrin
Creative Sources (https://www.creativesourcesrec.com)
Isabelle Duthoit, Axel Dörner, Matthias Müller, Roy Carroll: The Monophonic Havel
Mamü Music (http://matthiasmueller.net)

P.S.: Axela Dörnera můžete vidět v nejbližší době v Praze v sobotu 23. března v Divadle Ponec coby hosta Pražského improvizačního orchestru a poté v pondělí 25. března v triu DPV společně s hráčem na amplifikovaný pletací stoj Dopleta 160 Ivanem Palackým a trumpetistou a elektronikem Petrem Vrbou v Hudební 3, kde by se mělo slavit i vydání jejich zbrusu nového společného opusu The Beauty of Exaggeration.