Dvě tváře téže hudby

  
132

Berlínský label Corvo Records vydal dvě alba, která představují dva přístupy k alternativní improvizační tvorbě. V jednom případě s vyprázdněným obsahem, v tom druhém nápaditě, tvořivě, tvárně, s narativní silou…

Neslyšel jsem duo Spill naživo na pražském festivalu Alternativa dne 2.listopadu 2018; prý to byl zážitek. Koncem roku pak německá pianistka Magda Mayas a australský bubeník (perkusista) Tony Buck vydali album Stereo. Jak je u labelu Corvo Records pravidlem, vedle downloadu se objevilo také v podobě tří set kusů vinylového LP. Ovšem nahráno bylo již v říjnu 2016.

Třetí album dua Spill, působící od roku 2003, prý „obsahuje hudbu s vnitřní logikou, která se v oblasti improvizované hudby často neslyší“. Jde o nové dialogy vznikající na základě předchozích dialogů předem nahraných. „Mezi oběma interprety probíhá nepřetržitá telepatická interakce“. To je sice pravda, ale přepadá mne neodbytný pocit, že oba jsou až příliš naladěni na tu samou vlnu, myšleno jednu jedinou vlnu, takže po deseti minutách už jsem její šplouchání ani nevnímal. Taková vlna, jen s občas zvlněnou hladinou, měla výrazný účinek: zpomalila čas. Nechci napsat rovnou, že jde o nudu, při níž člověk vnímá čas podobně, protože pro někoho to může být vítané. Pro mne ale nikoli. Kdybych chtěl meditovat, popřípadě nemyslet vůbec na nic, zvolil bych jinou hudbu. A nebo bych se ponořil do šumění lesa s ptačím zpěvem.

Album tvoří dvě rozměrné (více než dvacetiminutové) skladby, jejichž sonorické harmonie jsou si navlas podobné natolik, že je od sebe nerozeznáte. A je úplně jedno, že se jmenuje každá jinak, Spill-Magnetic Island nebo Sway. Noisové poryvy, alikvóty, kvazi-naturální, kovové, šamanské a další zvuky jsou v jedné dynamické rovině, i když ve druhé skladbě dochází k malým vybočením díky eruptivním bicím. Arzenál zvuků je uspořádán stejně, bez překvapujících momentů; chybí vývoj, směřování odněkud někam. Abych nějak zaplnil čas, zkoušel jsem předvídat, co bude v příštím okamžiku následovat. Až příliš často jsem se trefil…

Původem italská, v Berlíně žijící vokalistka Alessandra Eramo vydala před měsícem nové album Tracing South. Je výsledkem jejího tříletého studia zpěvu v různých částech světa, nejčastěji ale ve Středomoří, neboť měla potřebu vyjádřit se k migrační krizi. Skladba Mediterranean Migrant Cemetery je navýsost výmluvná. Hlavním nástrojem Eramo je sice hlas, koření jej delikátně a vskutku mistrně analogovou elektronikou, field recordings, foukací harmonikou či vlastnoručně vyrobeným thereminem. Zkoumá akustiku a fyzičnost lidského hlasu až za jeho hranice, podobně jako třeba Meredith Monk. V mnohém jsou její experimenty zvukovou poezií, v níž dochází až k transovnímu projevu. Tady se inspirovala hypnotickými účinky dud zampogna užívaných na jihu Itálie při karnevalových obřadech. Přidala dech, šepot, roztříštěná slova, dekonstruované verše, polyfonní zpěv, repetice, disonanční či alikvótní erupce, vyrážené slabiky, hlasová pohlazení i hlasový brutalismus, holanovské modlitby kamene, a to v jedenácti skladbách. Každá je nabitá horkými nápady, jež přicházejí nečekaně a nenechají posluchače vychladnout. Vrcholné okamžiky čekají ve skladbách Really very Gut! (nocturne), Southern Landscape (v hlavní roli harmonika), Song For the Sun (carnival rites), My Favourite A train, Primitive Bird a závěrečné When I Look Into Your Eyes, téměř gospelově zpívané. Vyjádřím se možná nemilosrdně, ale každý z těchto tracků vydá za víc než celé předešlé instrumentální album…

Spill: Stereo
Alessandra Eramo: Tracing South
Corvo Records (https://corvorecords.de)