Fennesz: Bécz
Editions Mego (https://editionsmego.com)
Christian Fennesz rád hraje na kytaru. Kytara bývá zrádná, různá kytarová klišé číhají vždy blízko. Také Fennesz je jim na desce Bécs leckdy nadosah. Jsou to arci klišé trochu jiného druhu, Fenneszovské formule, známé už z jeho slavného alba Endless Summer, které nahrál pro stejné vydavatelství před třinácti lety. Album Bécz tento Fenneszův opus v mnohém připomíná a snad se k němu i jistým způsobem odkazuje. S léty se jeho typický rukopis rozvolnil a nepokojnou zasněnost vystřídala vyklidněnost, byť neustále rušená elektronickými zvuky.
V písni Static Kings vyroste z elektronického křupání ušlechtilý kytarový doprovod, zdobený ještě ušlechtilejší vzletnou melodií a podporovaný basou Wernera Dafeldeckera a bicími Martina Brandlmayra. Zprvu se zdá čímsi nepatřičný, ale po chvíli zvítězí chytlavost nad neuspořádaností a poněkud nepatřičnou se pro změnu začne zdát divná dýchavičná elektronika. Po většinu skladby Static Kings se tak zdá, že hrají omylem dva zvuky současně. Nespojitost zde nepřináší ale nic zajímavého. Snad byla původní skladba bez praskání statiky příliš sladká, upřímnost by zde ovšem byla na místě. Sladkost, či alespoň nasládlost kytarového doprovodu a elektronické křupání a praskání kombinuje Fennesz na desce vícekrát, například ve skladbě Paroles. Zde je však jasně slyšet éterický folk s občasnými prskanci suché elektroniky, která skladbu doplní, ale zcela nepřekryje. Mistrná kombinace statického praskotu a náměsíčné pop music z alba Endless Summer se ale většinou nekoná.
Někdy je Fenneszova kytara vysušená a zkreslená lampovým zesilovačem či jeho nápodobou, poté je však vržena do nekonečného reverbu. Maximálního efektu je tak dosaženo s minimem prostředků. Ve skladbě Liminality Fennesz jen pomalu brnká jednoduchý motiv, když se v “refrénu” do strun opravdu opře, reverb se zaplní zvukem až po okraj. Elektronické zvuky vstoupí do skladby až po její polovině aby dále stupňovaly gradaci až k téměř jakémusi romantickému noise. Kytara ovšem stále hraje prim.
Skladby, kde je kytara upozaděna, nebo je nerozlišitelná uprostřed reverbové stěny jsou zajímavější, nejnadějnější ze všech je pak skladba Liar, kterou otevírá vysušená a křupavá kytara. I tady se ale v průběhu několika minut otevřou stavidla olbřímího reverbu a na pozadí zajímavého kytarového chraplání se odehrává opět poněkud pompézní podmalba táhlých tónů obalených mohutným dozvukem. Ten je typickým pro celé album. Poněkud jinou polohu má snad ve skladbě Pallas Athena, kde hlavní tón udávají varhanní zvuky v popředí, kterým odpovídají měkké reverbové držáky z povzdálí. Skladba je poněkud jednodušší, ale o to poutavější. Na desce Bécs je slyšet plejáda zajímavých zvuků, typický nasmutnělý reverb však ve výsledku všechny překryje. Jak by asi zněla deska bez onoho nejdůležitějšího reverbu? Bécs je deska romantická. Její romantika je však poněkud vypočitatelná.
