Francisco López: Untitled (2010)
Alone At Last (https://alone-at-last.com)
Do rozsáhlé diskografie Francisca Lópeze, jenž patří ke světovým veličinám především v nakládání s terénními nahrávkami v duchu konkrétní hudby, letos přispěl dalším typicky nepojmenovaným dvojdiskem také nový ruský label Alone At Last. A máme zde co dočinění s opravdu po všech stránkách vynikajícím vydavatelským počinem, již od graficky perfektního rozkládacího papírového obalu, přiloženými obrázky a především samozřejmě díky vytříbenému zvukovému obsahu, jehož dramaturgická výstavba nepostrádá na poutavosti a konzistentnosti ani při úctyhodném rozsahu přesahujícím sto minut (devět pouze číslovaných skladeb).
První disk obsahuje čtyři kompozice, které se svými odlišnými charaktery pozoruhodně doplňují. Hned úvodní kus je možná nejhutnější z celé kolekce, jeho gradace spočívá v řazení různě silných celistvých zvukových bloků především industriálního charakteru. Jako vymezení protilehlé hranice výrazových prostředků pak následuje kratší track, v němž zdánlivý ambient na hranici ticha probublává co chvíli v potemnělé a jakoby vzdálené údery. Onu zdánlivost nám může snadno potvrdit podrobnější pohled na skladbu, pokud si ji několikanásobně zesílíme, bude mít její struktura s ambientními postupy společného již o dost méně.
Dalším zážitkem je tu Lópezova delikátní práce s různými elektronicky generovanými zvuky, terénní náhrávky zde často doplňují decentní ale šťavnaté plošky a vrstvičky šumů či různého popraskávání. Těmto se nejvíce věnuje první skladba následujícího disku. Ve druhé části kolekce López nezpracovává již jen své vlastní terénní úlovky, na obalu ji provází také výčet dalších kolegů a spolupracovníků, kteří mu přispěli svými nahrávkami, nebo s Lópezem společně přetvářeli nějaký výchozí materiál. Po dalších kusech, které opět vyvolávají asociace především typu kov, podzemní hala, industriál atd, se ale dostaneme i do přírodnějších zvukových krajin a na závěr nás čeká i návštěva několika barmských buddhistických klášterů naráz.
Francisco López patří k těm umělcům, jejichž tempo ve vydávání nahrávek vyvolává až určité podezření. S albem, ze kterého bych měl dojem nejisté koncepce nebo třeba stereotypní či nedotažené práce, jsem se ale u něho zatím ještě nesetkal.