6. prosince vyšlo další digitální album španělského, respektive galicijského jazzového kytaristy Marcose Pina. Tentokrát je zcela jiné než předchozí nahrávky. Zove se Ostraka, hudba je inspirována stejnojmennou básnickou knihou Luisa Valleho a jde o osmivětou suitu pro kytaru, kontrabas a smyčcové kvarteto.
Marcose Pina jsem tady před třemi lety již představoval v souvislosti s jeho výtečnou nahrávkou Broken Artist (recenze zde). Loni založil čtyřčlennou kytarovou konklávu 4 on Six, s níž natočil digitální album Triangle and Square; ale to nebyla nahrávka nikterak progresivní, byť až rajsky lahodná. Novinka je vskutku zcela jinčího ražení. Pod suitou, jež (jednoduše řečeno) spojuje jazz s vážnou hudbou evropského střihu, je autorsky podepsán Malcolm Stilton. Pokud se o něm budete chtít dozvědět něco víc, neuspějete. Je to totiž sám Marcos Pin. „Začalo to jako vtip, podepsal jsem tímto způsobem nějaké skladby, které jsem dělal pro své studenty, a tak nějak jsem se do této přezdívky zamiloval,“ dodává protagonista. Zaujala ho básnická kniha Ostraka, již napsal Luise Valle, současný galicijský autor, jinak také umělecký manažer a filmový i literární kritik. Emoce a pocity fiktivní postavy, ostrakizované (tj. vytěsněné z kolektivu či společnosti, částečně nebo zcela ignorované) kvůli svému charakteru, zaujaly Marcose Pina ke zkomponování osmivětého cyklu. Vedle ústředního kytarového partu zde tvrdí muziku kontrabasista Juan Cañada a jako masožravá květina rozkvétá smyčcové kvarteto ve složení Nikolay Velikov, Kiyoko Ohashi (housle), Timur Sadykov (viola) a Carme Tubio (violoncello).
Úvodní část svity O Nariz no vidro (Nos na skle) nastolí vše, co poté muzikanti budou v různých obměnách rozvíjet. Posluchače při tom nečeká ani moment nudy. Výrazná melodická témata, hutné sólové chorusy (nejen kytary, ale též kontrabasu a houslí), naléhavost ať už v lyrickém či emočně vypjatém výrazu, dynamická šíře, hladivá i ostrohranná unisona, napětí v kontrapunktu, vzrušující (a vzrušená) interakce, členitost, vrstevnatost, nasazení a syrovost – to vše zdobí celé album. Zvláště smyčce dodávají matérii plnokrevnost a mnohdy až žiletkovou říznost. V druhé větě Cancion Estraña lyrizuje Cañada nádherným, a přitom vznětlivým způsobem. Ve třetí Ceo de Beduino se blýskne houslista Nikolay Velikov, Bulhar, jinak již od roku 1996 člen Real Filharmonía de Galicia. Ostatně japonská houslistka Kiyako Ohashi a ruský violista Timur Sadykov jsou členy tohoto tělesa též. Čtvrtá část So Escoito a Choiva (Slyšel jsem déšť) je nejjímavější z celé suity, ovšem jen do závěru, v němž se na povrch prodere vypjatá, bezmála free-jazzová kytara. Výraznou středomořskou chutí se skvěje pátá kompozice A Fiuza des Oito. Následující O Fogar (Utéci) představuje potlačovanou vášeň díky emočnímu vzepětí skrze smyčcové témbry a posléze rozšířené tonalitě s brunátnou basou. To vše pak ústí v překvapivou hymničnost. V Mendigo da Luz (Žebrák světla) swinguje jako o život ústřední dvojice, přičemž se Pin i Cañada střídají ve strhujících sólech. Ve finálové větě O Letreiro do Limiar (Znak prahu) vítězí smyčcové imprese variující hlavní motiv, z nichž vybuchne kontrabasové sólo. Nakonec se ale přece jen rozhostí tíživý smutek…
Marcos Pin: Ostraka
https://www.marcospin.com/