Trojnásobná exploze, neobvyklá v takovéto posloupnosti i ve Feiginově Leo Records. Hned album tria švýcarské pianistky Gabriely Friedli, nahrané 12. a 13. prosince 2015 v Hardstudios Winterthur, odkrývá Areas v postupně kypějícím zprekérňování. Souběžnost propoutávavého rub-a-lícnění vyhmatává okamžitě v úvodním Largu se zprvu pozorně navodivým, vzápětí však neposedným klavírem zaříkávavá basa Daniela Studera (autora poloviny skladeb) a překopné, líčivě rozparáděné bubnování Dietera Ulricha (který připojuje i polnici). Ať´je jako autor té které skladby uváděna Friedli nebo Studer, v podstatě se neliší svou odhadovaností odhalovaností mezi předepsaným a hudebníky předsevzatým dílem, tedy proimprovizováním či doimprovizováním tématu. Skladatelé si nicméně dávají záležet, aby svému nástroji přiřkli „objevitelskou“ úlohu, nerezignují však ani na souvislostní řešení. Tak tomu je například ve Fil da Ramosa, což je konglomerát nejsráznějších závitů, proměn, výzev, záměrů i namátkovosti. Klavír vždy znovu zaútočí, bicí jsou bystronoze odpálkovávané, vytěkávavě výbrusněné. Naopak vydusávání bicích a pročesávání klavíru, zarážlivé i opovážlivé, je postulátem pro Hut Hound. S plnou umanutostí se však trio prodráždí do Mildew Lisa, ve které klavír skotačí nad hrázděním basy, ale vlastně všechny nástroje využívají svoji protikladnost a vytvářejí nečekaná propojení, spojenecká i antipodní. I když však si oponují nebo dokonce opozičňují, jsou v jednom tyglíku, plném rozšifrovávání, proviřování, vyhutňování, ale i tlučhubovství. Načinčávání úhozného a hned zase procinkávajícího klavíru protlachává vandalská perkusivnost, což se po(z)drží až do pozběsilostního (zá)chvatu. Jako by se nástroje vzájemně zatýkaly. Obdobně nástražné jsou Minuten, překopnicky rozpohybované s minutážním zavirováváním, plným probírkových mezírek. Také Miedra je proberně přeberná, zatísňovávaná i zvýlisňovaná, pootřesněná nástražnou basou. Je ochomýtavá i vymýtavá. (Vy)zvídavě vytřímávané, nahlodávavě potřesné je Um Su, jeho nástražnost zaniká a opět se zrenovovává, je záběžně vylicitovávána, stejně však skončí ve zkomírání. Vyrojovaně potřeskná i zátřeskná Bova Blaua se promaršrutovává do zápřahové probujnělosti, což nad vrcholkujícími bicími sice proklidní klavír, ale bicí celou atmosféru natolik znovu zneklidní, že se vše mění ve zvratňující závratnění a zanekonečněné zádernostnění, jež basa dohicuje. Když pak klavír odkryvně roztěká Masse se zjitřelou basou a zákopovými bicími, všichni se asymetricky zahloubají až k nanicovatosti. Nicméně pozotvírávají všechny možné průduchy a dobírají se k popojíždivé mžikovosti i zrůzňované promlatnosti. Pronervovaně zadrhávají, ale to je pouze záloha na celkové odzamykávání, vytřibování a doklesňování. Vymnuté doklesňování – to musím dodat. Zarputile náběžné (nebo spíše náběhové) je zalterňované Um Su, vršivě taktizující, ujíždivě protempované a zpozorňovaně dokutané. Tím končí exploze první, švýcarsky zprecízovaně naprogramovaná.
Klavírista Pat Battstone si pro své výpravy do Neznáma zvolil imaginární taxi, dokonce to poslední, které je právě k dispozici (The Last Taxi: In Transit, nahráno 11. října 2017 v Dimension Sound Studios, Jamaica Plain, a o den později v Rear Window Studios, Boston, MA). Přizval k této cestovatelské anabázi dvě vokalistky/vypravěčky/léčitelky, Giannu Montecalvo a Antonellu Chionnu, a jako doprovod k rozpoznávání různých prostředí kolem nich soustředil ekipu s nomenklaturou: kontrabasistu Chrise Rathbuna, bubeníka a vibrafonistu Richarda Poola, flétnistku Ilonu Kudinu a klarinetistu Todda Brunela. Výsledkem je bouřlivácky rozmarné, přesedavě znepřehledňované putování a objevování neznámých oblastí, nahlížených z různých perspektiv, míjejících posluchače jako filmový pás, jako průzory do skutečnosti i výzvy k zasnívání. Východiskem je As the City Awakens, navnadivě poodhalivé , zabíravě proexotizované a zhutňované do zabíravé exaltace, náhmatně úsilné, plné napětí a vypětí (slyš klarinet s vokály) a pozběsilé až k vyšilování. To hned View from My Balcony otočí: je to jemnocitně zapikolovávané zamýšlení, zvonkově zopatrněné (vibrafon), prohoupávané zádyšným vokálem a vyrůzňované do rozebíravého prošátrávání a a štrapicírování. Sur le Voie Rapide už naznačí, že pokaždé půjde o jiný krajinný výhled, o poněkud odlišné strostenectví nástrojů. Tady je to flétna, která obzíravě výhleduje a zatumlovává se s basou, aby se za výhřeznění a vytepávání bicích vytísnily do postručňování. Poklidnostně váhavostní jsou naproti tomu Harbor Lights, zobrazované především pianem, ale rozvíjené a prosvětlované výřečným zalidňováním, poutně výtočným a náměrně návalným. And The What odpovídá názvu zezáhadňující promluvou. Jde totiž o vzrušený dialog obou protagonistek (uváděných i v titulcích), posléze podbasovaný, především pak plný diskusnosti, souhlasnosti i protiřečnosti, kterou promnožuje a nato i spolu s bicími završňuje klavír. Vokály se ovšem nevzdávají, naopak zdůvěrňují, zdůvěřují se, namítají, zamítají, promlouvají. Se zhůvěřilou procábrovaností veplouvají na obzor Creatures of the Night Forest. Klavír je prokládá, ale jsou to poznovu hlasy, které se projevují, vlastně spíše províjejí s procítěním, zvýlučňují „obzor“, zašmodrchávají „výhled“, hurdí, bojínkují, vrdlouhají se a zase se roztěkávají, rozmazávají, aby zažasly, zaholedbaly se, zavrkaly. Když pak hudba s odpleskáváním vyšiluje, hlasy se rozhřídelní, zazávitkují, zapřehršlí a vyvýskají. Na zastávce, pojmenované Immigrant Song, však už zase vokály paběrkují, operní i se své takzvané opernosti posmívají, z výzpěvného vypravěčství přejdou do pokřičného rozčilení, plného pádné náruživosti a rozproudněné nezřízenosti. Vše je tu jakoby načasované, hlasy výmluvnostně nivočí, pokrývají se, překrývají, rozverňují a odléhají. Zapomalený klavír prosvětluje Lonely Avenue, vokální linka je poprvé takto líbezně zpěvná, ale i nástražná (s basou) a nabízivá (s klavírem). Připadá mi to jako protajňovaná vokální epopej, ovšem vzápětí vytajňovaná až do extáze a vydůrazňovaná do neurotické výkřičnosti. Skutečně jako apokalyptické se mi jeví rozevírání klavíru (v Apocalisse Ora). Všechno včetně hlasů je tu prostupně vyhrdlované, vyhmoždinkované, vyšnorchlované, proškrcované až do vřavné galimatyášovosti, vršivé náskočnosti (s výluznou basou) a záskočnosti. Hlasové průplety jsou dorytmizovány muzikou, ba, jsou jí napěchovány. Naznačivé zaflétnovávání v Adieu Mes Amis je poznačivě loučivé (s perkusemi), odpustkově hrouživé (s basou a klavírem), vokál je zpokojnělý, až zpokornělý a klavír může tedy rozehrát (před)závěrečnou scenérii, pádně, leč nepřehnaně, spíše vypravěčsky, což doloží a zjemní vibrafon. Svěřivý hlas už jenom na mžik v dodatku In Transit vystrojí s přehršlí nástrojů ohňostrojový vzmach do vypětí, které přejde v nicotu. A to byla exploze druhá, bdělá a kurážná, zaplněná dosud nezřenými scenériemi, zahlédnutými z okna taxíku.
Kromě eponymního Pago Libre z roku 2002 má kvartet s tímto pojmenováním jenom na Leo Records alba Moskau-Petuschki (ještě na Leo Lab), Wake up Call / Live in Italy, Phoenix / Live in Salzburg & Zurich, Stepping Out a Shooting Stars & Traffic Lights a jeho vedoucí, pianista, hráč na melodiku, skladatel, aranžér a cojávímcoještě, John Wolf Brennan, původem z Irska, nicméně domestikovaný Švýcar, navíc devět kompaktů pod svým vlastním jménem. Soubor je vždy plný dravosti, vynalézavosti, i když rád navazuje na tradice, neočekávaných úskoků a bezprostředního prospojování kompoziční svěžesti s frenetickou improvizací. Jeho nejnovější CD Got Hard bylo celé nahráno na Alpentöne Festivalu 19. srpna 2017 ve staronovém obsazení, tedy s moskevským hornistou a alphornistou Arkadijem Šilkloperem a dvěma Drážďaňany, houslistou Florianem Mayerem a basistou Tomem Götzem. Ale pozor: na titulní straně se s pojmenováním kvarteta pojí ještě dodatek: & Friends, a těch „přátel“ není věru málo. Podnět ke všemu dal zmíněný festival a tuto výzvu přijal Brennan s plnou (ne)vážností, takže tu vznikl hnedtak nevídaný a neslýchaný projekt, recenze jeho konzervování na disku by si zasloužila název Jak se z lokální záležitosti může stát světová událost. Napřed si však uveďme přátele. Jsou to vokalista (s přesahy do overtónového vokalizování) a wippkordeonista Christian Zehnder z Baselu, kytarista Christy Doran z Lucernu a bubeník i vokální perkusista Patrice Héral z francouzského Pérolse. Plus příval: místní Alpentöne Blasorchestra, řízený Michelem Trunigerem a čítající dvě flétnistky, pět klarinetistek, jednoho basklarinetistu, jednu fagotistku, dvě altsaxofonistky,, tenorsaxofonistu a barytonsaxofonistu, tři trumpetisty, hornistku, tři trombonisty/bastrombonisty, jednoho euphonistu a dva tubisty.
A tak také celá tato konglomerace navíc s bubeníkem vjíždí do koncertu s šestiminutovou suitou Got Hard, až pompézně slavnostní, nicméně rozparcelovanou do rozličných přístupů od con brio přes valse fellibiesque po reprise bizarre. Podtitul skladby FunPhare for the Common Senze odkazuje k inspiraci Fanfare for the Common Man od Aarona Coplanda, její zámysl je však podle připojené poznámky dokonce zaměřen na „chybějící kvality současné politiky a sociálních médií“. Mně však provedení s tanečními (krato)chvílemi připomíná spíše kreaci lázeňského orchestru na promenádě. Což – bych řekl – mohl být i zámysl. Samo Pago Libre vstupuje vrtošivě do děje až v Randulin Variaziuns a ocitáme se okamžitě v juchavě folkové náladě (předlohy valladerské, tedy lokální rétorománské) s vokálním mručením a overtónováním, přecházejícím do hlasové fascinace a uminutostní výřevnosti. Těch více jak dvanáct minut si muzikanti (za vyzřetelňování houslí) užívají, dokazují, jak lze prostřídat stýskavost, rozevlátost, svižnost a zavelebování, řádivostní rozparádění a pozpřehazování, prostě všechny možné nálady v jednom rankovém zavazadélku. Námluvně rozehrávaný a rozezpívávaný Robin (v jehož pozadí se má ukrývat americký herec Robin Williams) dává první příležitost k setkání kvartetu s ABO, a tento obchvat má uhrančivou spádnost. Setrvává folková atmosféra, dobíjená zmíněnými perkusemi, a jsou to housličky (chvíli duetující s kytarou), které se rozezpívají do rozehrávavosti, ale vlastně všechny vedoucí nástroje spolu koketují, celebrují téma, výtečníkují s až provokativní hromadivostí, takže se nepodivuji nadšenému ohlasu takto vyprovokovaného publika. Aby střídání nepolevilo, chopí se titulní skladby ve zkráceném znění a s podtitulem a ma/thema/gical fortspinnung trio Triangulation (které je podepsáno hned pod třemi deskami na Leu), ve kterém kromě Brennana figurují Christy Doran a Patrice Héral, a ti si zaimprovizují s rozparáděnými hudebními obstřiky, přejdou nonšalantně z jedné ladnosti do druhé, tu zapomalí, tam se rozeštíří, tady se rozpompují, onde rozcinkají. Opět ABO se členy Pago Libre se opře do ponoukávavého GruyAIR, zpřenávratnění původně keltsky-helvétského originálu (připomínající irské nebo skotské varianty). Hlasově „horské“ hlasové zabrutálňování, využívající jódlování, je jakoby vrháno do planin, což dokresluje pohrávavá hudba, doblafávající tradici se soudobým uvzetím, což je střídavě náruživé i spočivné, vyžalmovávané i proradně zvratné. Zamyšlené duetování Lai Nair je nadnášeno Šilkloperovou alpskou hornou, kterou podsplývá Götzova basa. Ale ta horna je zároveň velebraně nahánivá a výzevně vytočivá, ta basa je napovídavá i dohádnivá, což oba nástroje dovádí k neskonavě pospojité a zcela sólistické námluvnosti. Tü-Da-Do je, jak vyzrazuje podtitul, 7×7 variations on the postauto triad horn, tudíž variabilně pendluje od dětsky nadychťované nabíjivosti či vytísňované třeskutosti přes vyvolavačsky vyjódlovaný vokál, přecházející do heroičné pamfletizace, nebo stráznivou prchlost po dojemnou rozveselovanost a zperziflážněně zachtívavou heroičnost, ale málo platné, těch 49 variací tu asi slovně nepostihnu, snad dostačí, když doplním, že všechny vokální extravagance podšmelcovává hudba. Až zparodovaně dryáčnicky působí Nana? (údajně inspirovaná díly francouzsko-švýcarského sochaře Nikiho de Saint Phallea), rozbreptávaná s vokálními perkusemi do usilovné průraznosti (nenadálý potlesk uprostřed hudebního dění) a tato proberná hromadivost vzejde do zachvativé opojnosti (housle), ale přítomní se vždy nakonec seskupí do vytrácivého dranžírování. Další z keltsko-skotských pramenů jako předpoklad samozřejmé svojskosti zaranžoval Brennan pod názvem Tam Lyn a k jeho provedení navíc přizval do projektu teď už téměř mamutího šest hudebníků z Irish World Academy of Music and Dance včetně Coleen Shanks (irské dudy a irská flétna). Ti všichni vyklenují skladbu do mohutné úpornosti, v té se však vždycky najde moment odlehčení, než se nadrancují do kolotočového dryáčnictví. Za pendant k Take Five Paula Desmonda, který zpopulárnil Dava Brubecka, může být považováno Brennanovo Fake Five, které tvoří desetiminutovou tečku, vlastně spíše roztečkování na závěr. Jde o průtažně orchestrální rozviřování s hlasovým prožitkem, které výstrojně protíná klavír a protajují housle s mžikovou procapivostí, o zachvicované protínání komornosti se šmejdivostním promžikáváním, o záderné zálety do všech možných nabídkových skulin, skluzované do táhlovostních momentů.
Brennanovi vlastně ani nejde o nějaké troufalé experimentování, naopak (vy)užívá všeho dosažitelného z jazzové, folkové a klasicizující oblasti, co může seskrumážit, dovýraznit, prolicitovat, shrnout. Výsledkem pak je zcela specifický elaborát, plný obvyklosti neobvyklosti, fikanosti a obzírání, co by se mu k dovršení atraktivnosti ještě mohlo (při)hodit do krámu. Právě proto je Got Hard tak jednolité, a přitom naprosto rozletité album, pozaplňované leckde i humornými překvapovánkami. Jestliže nakonec mizí do vzdálenostního vytracena, nezoufejme. Vždycky je možné si s ním zajódlovat znovu.
Což je i charakteristika třetí exploze, naprosto vstřícné vzhledem k publiku, neztrácející však kvůli potleskům na osobitosti. Leo Feigin ví, z čeho vybírat, aby mu nepoklesla ani hodnotová, ani atraktivně sledovatelská křivka jeho labelu Leo Records. Svědčí o tom, že dnes probrané kompakty vyšly už pod edičními čísly 828, 835 a 836. Málokdo má na svém kontě víc pozoruhodné hudby!
Gabriela Friedli Trio: Areas
Pat Battstone: The Last Taxi: In Transit
Pago Libre & Friends: Got Hard
Leo Records (https://www.leorecords.com)