Den usnul a široká tvář luny nahlíží oknem
Noc je černá a temnota doutná
Tak přestaň kroužit kolem
Nenuť mě dělat věci, co dělat nechci,
A neříkej, že po mě tak strašně prahneš
Ty furt jen slídíš kolem,
toužíš mně dohnat k šílenství.
Přestaň už se hrabat v mých snech a obnažovat ty věci, co vidět nechci,
Protože ty jsi ten Green Manalishi – (zelený démon) s dvourohou korunkou
Zase mi pokazíš všechno, co já zkouším napravit,
Ty mi jen chceš vzít duši a vypařit se
Už za tebou chodit nebudu.
Peter Green napsat tuhle ďábelskou písničku (amatérský převod do češtiny je můj) někdy ke konci roku 1969, po blouznivé noci plné nočních můr. Slova a melodie mu prý vznikaly pod rukou samy. Skladbu pak nahráli Fleetwood Mac v kalifornském studiu během amerického turné a distribuována byla na singlu, vydaném v květnu roku 1970. Na stranu B dali producent a vydavatel pomalou lyrickou instrumentálku World in Harmony. Nahrál ji Green společně s třetím kytaristou Mac, Dannym Kirwanem. Důležité je, že singl s dvojicí zcela protikladných skladeb byla Greenova skoro konečná rozlučka s Fleetwood Mac. Se superskupinou, již Peter Allen Greenbaum (narozen v Londýně v roce 1946) zformoval, když v roce 1967 odešel od Bluesbreakers Johna Mayalla.
Odchod se zdá být o to nepochopitelnější, že se v plodných letech kolem 1968 Mac propracovali mezi nejúspěšnější kapely nejen v Anglii, na kontinentu a v USA a vydělávali dost dobré peníze. Ale to je právě jádro pudla! Alespoň v poněkud romantizující verzi morytátu o autentickém umělci, zábavním průmyslu, odcizené práci a ekonomické démonologii.
Rocková aranž a bluesový text představují exemplární archetyp střetu umělce s démonem. Magické zaříkávání psychotropními látkami dekomponovaného umělce, pronásledovaného zeleným gremlinem indické provenience, nebo štěkajícím psem s rohatou korunkou na hlavě. Nic přijemného, ani veselého to není a nelze se divit, že písnička se nestala - na rozdíl od několika dalších Greenových skladeb jako Black Magic Woman, nebo Albatros – hitem číslo jedna. Ale stejně se udržela v první desítce britského žebříčku popmusic celý měsíc, protože Fleetwood Mac nabízeli v nabídce bluesrockových skupin jinou polohu než představovali Beatles, Rolling Stones, The Who, Animals, Led Zeppelin nebo Cream. A mohla to být patrně především aura kytarového paganiniho a židovského „proklatého podivína“ Petera Greena.
…cause you’re da green manalishi with the two prong crown
All my tryin’ is up all your bringin’ is down
Just taking my love then slippin’ away
Leavin’ me here just tryin’ to keep from following you
Peter Greenbaum byl - když Mac na začátku roku 1970 přiletěli do Mnichova - podle svědectví členů kapely skoro unesen párem patřícím k luxusní hippie komuně High Fisch a odvezen na párty do loveckého zámečku nedaleko Landshutu. Tam prožil patrně hodně špatný trip, ze kterého se podle Micka Fleetwooda a Jeremy Spencera už docela nikdy neprobral. A který vlastně způsobil, že jeho stav přešel plynule do anamnézy schizofrenní porucha. Zpět k Zelenému Manalishovi. Peter Zelený (Green) vzpomíná na genezi písně: ve snu jsem zemřel a „ten pes Manalishi byl mrtvý už dávno“. Nakonec se mi podařilo vrátit do vlastního těla a oživl jsem. Když jsem se probudil, byl pokoj černočerný a slova písně se začala sama vkrádat do mysli“.
Green trpěl závislostí na drogách - zejména LSD – už od doby, kdy Fleetwood nahráli SP „Oh Well“ a LP Then Play On. Green Mahalishi mohla být snad podprahovou verzí volání o pomoc. Ale je podstatné, že Green nemluví o halucinacích, ale o mučivém morálním dilematu, se nimž se potýkal od chvíle, kdy skupina začala být komerčně uspěšná a vydělávala. Drogy mohly být pak jen utišujícím prostředkem. Manalishi v tom kontextu přestavuje - spíš než alkaloidy podrážděnou imaginaci – klasické mefistofelské vábení mamonem, souboj o faustovskou nesmrtelnou duší.
Green v té době začal nosit dlouhé vlasy a fousy, dlouhé kabáty a na krku křížek. Přemlouval členy kapely, aby vydělané peníze věnovali společně na charitu. Trápil se protože zradil „čistou animu“ obyčejného člověka (pocházel z obyčejné židovské rodiny), tak jako svůj stín prodal ďáblu hrdina Chamissova románu Peter Schlemihl. Jediná cesta zpět znamená vzdát se špinavých peněz a odejít z babylonu ShowByznysu. A Green skutečně velkou část, případně všechny peníze přenechal charitě na zmírnění chudoby v Africe.
Však se také jedna z Greenových bluesových skladeb na Then Play On se jmenuje Showbiz Blues: …ty tu sedíš jako „zelená sedma“, ale já jsem „stejný jako ty“; rozuměj – stejný tulák, bezdomovec, hobo. Stejný jako ten nefalšovaný bluesman, než se z něho stal jen šašek, komediant, nájemný muzikant na prknech bělošských pódií, zpívající o hladu a o smutku v duši před dobře se bavícími se a přejedenými posluchači, jako černošský nádeník v nahrávacích studiích bílých gramofonových společností. Není vlastně blues a rock na žebříku komerčních hitparád zradou třídní, rasové autonomie, hrdosti umělce? Nejsou vystylované, navoněné image tehdejších (i dnešních) rockových kapel, šaškujících nad tanečním parketem v programové řadě BBC, nebo na milionářských večírcích vlastně zrada? Ti kteří přijali nabídku podívané na fotbalových stadionech nejsou vlastně trapná obětina v osidlech krutého paradoxu úspěchu? Peněz? O tom natočili dokumentární film Gimmie Shelter bratři David a Albert Maysles a právě také v roce 1970.
And you’re sitting there so green
Believe me man I’m just the same as you
I said you’re sitting there so green
Believe me man I’m just the same as you
You want me to make a last cry I’ll be satisfied
And that’s exactly what I mean to do
“Už nejsi to, co jsi byl předtím. Myslíš si o sobě, že jsi lepší než oni. Byl jsi obyčejný člověk, jako je třeba pomocník v obchodě, normální pracující člověk. Oddělil jsem se od těchto lidí, protože jsem měl moc peněz. Tak jsem si říkal, jak to jen můžu změnit?” Peter Green
Nakonec byl nemocný Green po konfliktu se svým finančním poradcem hospitalizován na psychiatrii a podroben léčbou elektrošoky. Vrátil se a dodnes vystupuje se skupinou. Vlastní obsáhlou sbírku elektrických kytar. Fleetwood Mac po krátkém období uvažování o tom jak dál vsadili na středoproudou líbivou, i když snad chytrou komerci. A Dannyho Kirwana, kytaristu tehdejšího Mac, blonďáka s dívčími rysy ve tváři, hbitými prsty a melodickou linkou, z důvodů alkoholismu a duševní nestability v roce 1972 Mick Fleetwood vyhodil. Sólova kariéra se mu nevydařila. Podle informací, které jsem našel na stránce Jeremyho Spencera žil léta na ulici na podpoře. I když jeho skladby by mu měly vynášet dividenty na nocleh v pohodlném hotelu někde na pobřeží.
Energetický náboj greenovské etapy Fleetwood Mac klouzá i po skoro polovině století na rozhraní melancholie a extáze a na rozdíl od mnoha dalších tehdejších hvězd není jen sentimentem po starých dobrých časech. Jestli k tomu přispěl alkohol, mezkalin nebo LSD je vlastně dneska skoro jedno.
V roce 1994 dva konceptuální postsituacionalističtí umělci a producenti Bill Drummond a Jimmie Cauty spálili na skotském ostrůvku Jura 1000 000 liber sterlingů. Ta částka jim zbyla z profitu uspěšné popskupiny KLF. Později Drummond v rozhovoru přiznal, že toho radikálního činu občas lituje. Jeho projekt „17“ předpokládá, že opravdová hudba vzniká jen tehdy, když se „oddělí zrno od plev“, hudba od výroby konzerv v továrnách zábavního průmyslu. Když hudba není ani nahrávána ani prodávána, když vzniká tady a tedˇ, osvobozena od nadvlády a kontroly technologie, ovládání hudebních nástrojů. Jako spontánní a osvobozující akt v komunitě, jako očistný rituál. Možná v něco podobného doufal a usiloval Cornelius Cardew, když zkoušel v roce 1968 se souborem Scratch Orchestra onu novou, beztřídní, revoluční orchestraci a všeobecnou improvizaci. A možná z docela jiného úhlu poslechu o tom přemýšleli Peter Green a Fleetwood Mac ve stejné době.