Páteční večer mezinárodního festivalu volné improvizace a jiné hudby, který letos nehostila Praha ani Ostrava, nýbrž jejich spojnice, pardubické Divadlo 29, se nesl v duchu náhodného setkávání a mísení kreativních potenciálů. Dramaturgie festivalu byla totiž založena na účasti Pražského improvizačního orchestru a jeho přizvaných hostů, kteří na festivalu vystoupili buď sólově nebo v různých ad hoc formacích s vybranými členy orchestru či jinými osobnostmi české improvizační scény.
Úvodní večer dvoudenního festivalu zahájilo Duo Antalová & Tarnovski svou první společnou exkurzí do dosud neprozkoumaných teritorií zvuku. Spojení bicích a elektroniky doplněné všelijakými předměty nabídlo až alchymický poslechový prožitek, v němž se drone, glitch, manipulované terénní nahrávky a spousta fantastických zvukových efektů mísily s důmyslnými překotnými beaty i entropickými rytmickými strukturami. Obdobným způsobem, jímž Tarnovski vrstvil na sebe další a další vlny zvuku, dokázala Antalová pracovat s dynamickým potenciálem bicích a improvizační set tak společně vygradovali až do bouřlivého souznění valících se bubnů a pulzující elektroniky.
Následující vystoupení osobitého tria Noiz, do kterého houslistka Tiziana Bertoncini a hráč na analogový syntezátor Thomas Lehn přizvali trumpetistu Petra Vrbu, sice svými agresivními průrvami do matérie zvuku dostálo svému názvu, nabídlo však i mnohem víc: jemnou taktilní prací s témbrem, až výbušnou tektoniku Lehnových zvukových manipulací a transfigurací různých technik houslové hry. Petr Vrba zasahoval do zvuku tělesa dechově působivými témbry trumpety a pomocí vibrujícího reproduktoru, do něhož vkládal různé předměty včetně plastových kelímků, které svým rytmickým poskakováním trefně doplňovaly oscilace Lehnova syntezátoru. Lehnovi se dravými výpady a efektováním houslí dařilo protrhávat samotnou matérii zvuku a hustit tak do posluchačů vlny hluku, zároveň však celé trio dokázalo ustrnout ve velice tichých polohách, díky nimž se mohl celý set pyšnit silnou plasticitou a dynamicky vyspělým průběhem. Obzvláště vtipně vyzněl konec improvizace, v němž vyčkávající Bertoncini s připraveným smyčcem na strunách vysvobodil z váhání krátkým avšak rozhodným rozezvučením syntezátoru Thomas Lehn, což zapůsobilo jako odvážný výstřelek, kterého se většina improvizátorů pokouší vyvarovat.
První večer festivalu nato završil Pražský improvizační orchestr, který představil dvě ukázky své tvorby vzniklé během krátkého rezidenčního pobytu, jenž festivalu předcházel: improvizační set založený na rámcové notaci a set dirigovaný. Orchestr se do toho pustil skutečně naplno a jako odrazový můstek pro své vystoupení využil chaos tvořený pletenci melodií, rytmů a zvuků. Poté se celý kolos pomalu utišil a přišlo menší intermezzo, do kterého promlouvaly jen jemné ozvuky pletacího stroje Ivana Palackého a ojedinělé přefuky dechů. Následně se opět vše zvrhlo do rozverného improvizačního řádění, ze kterého vystupovaly zejména saxofony svým zběsilým free-jazzovým kvílením a ke kterému se záhy přidal George Cremaschi rychlými kontrabasovými pizzicato běhy. Na své si hned poté přišla i elektronika, o kterou se postarali Ken Ganfield, Michal Zbořil a Thomas Lehn společnými interakcemi syntezátorů, k nimž se v zápětí přidaly lehce parodujícími projevy klasické hry houslistky Tiziana Bertoncini a Veronika Hladká. Hned nato se rozevřela úplně nová poloha – dlouhé, harmonické souzvuky dechů, které se postupně rozšklebovaly zapojováním dalších nástrojů a elektroniky. Došlo i na mluvené slovo: Ivan Palacký přednesl do ticha několik zdánlivě nesouvisejících vět, do kterých ještě po vzoru surrealistické koláže pronikala nahrávka jakési anatomické přednášky.
Druhá část koncertu se nesla na vlně improvizace řízené pokyny, které se PIO věnuje od svého vzniku. George Cremaschi tentokrát přenechal dirigentskou úlohu Miro Tóthovi, jenž rozehrál orchestr rytmickými povely vzbuzujícími dojem, jakoby pomocí celého tělesa bubnoval. Průběh řízené improvizace dokázal obohatit prudkými změnami v dynamice i v témbru, a to zapojováním a kombinováním odlišných sekcí i jednotlivých nástrojů a gesty navozujícími dojem transformace. Fascinující na Tóthových povelech bylo právě to, jak s jejich pomocí dokázal zvuk přetvářet a proměňovat v živém čase. Ke slovu se nakonec dostal i kytarista Michal Matějka, jehož projevy byly v prvním setu poměrně upozaděné.