- Inzerce -

Heaven And: Bye and bye I’m going to see the king

Staubgold (www.staubgold.com)

Projekt, který inicioval zhruba před čtyřmi lety basista zeitblom (Georg S. Huber), byl původně sestaven pro větší rozhlasový projekt Michaela Farina o Aleisteru Crowleym (proto na předchozí desce ve dvou skladbách nalezneme také neubautenovského vokalistu Alexandera Hackeho popěvujícího na motivy Crowleyho textů). Spolupráce mezi jednotlivými členy se však datuje do mnohem dřívějších dob, např. již před deseti lety na albu Komfort 2000 najdeme jak kytaristu Martina Siewerta, tak bubeníka Tonyho Bucka. Čtvrtým členem Heaven And je další bubeník, a  to Steve Heather. Už z nástrojového obsazení je zřejmé, že půjde o  intenzivní zvuk se speciálním důrazem na rytmus. Jediným, kdo má na starost melodie, je Siewert se svými dvěma kytarami – jednou na stole položenou (lap steel) a druhou standardní elektrickou (navíc používá elektroniku). Inspirace, která je na albu zřetelná, sahá od delta blues přes psychedelii šedesátých let až po minimalismus či noise. Chvílemi se ozve i náznak krautrocku a sám Siewert občas zvuk Heaven And s  nadsázkou nazývá krautcore. Což i vcelku vystihuje současný zvuk kapely, která od alba Sweeter as the years roll by (Staubgold, 2008) slyšitelně přitvrdila (to je nejlépe vidět při koncertech). Aktuální deska vznikala přes dva roky, a přestože její základ je striktně improvizovaný, na výsledném zvuku alba se zásadně podepsala práce v  Siewertově studiu, kde byly některé kusy kompletně přenahrávány, experimentálně mixovány a do některých byly navíc nově přidány zvuky několika hostů – kromě smyčcového kvarteta (které slyšíme hned v úvodní Babylon) jsou to např. Franz Hautzinger či dieb13. Díky precizní studiové práci se celé šestačtyřicetiminutové album line jako jeden dlouhý příběh umně rozdělený do šesti kapitol, které se plynule prostupují. Úvod alba se vyznačuje jemnými rytmickými náznaky, především s lehkým perkusivním zvukem, kdy hlavním ladičem atmosféry je Siewert se svou bluesově znějící lap steel kytarou, do toho na krátké okamžiky vstupuje zeitblomova basa. Někdy po půli skladby začíná atmosféra houstnout, dvoje bicí zdůrazňují rytmus, přidají na tempu, Siewert přibere elektrickou kytaru s chvílemi dosti divokými riffy, a nakonec je vše zahuštěno ještě smyčcovým kvartetem. Skvělý vstup, skvělé naladění posluchače, který se jen může těšit na další dobrodružství. Následující titulní skladba se v jemnějším modu nese po celou dobu a slova se zde ujímá něco jemné elektroniky, šustění, praskání, zazní i Heatherova marimba a skladba se postupně přelévá v jakýsi psychedelický ambientní groove, který je ke konci jemně narušován někdy více jindy méně tradičním zvukem trubky. Celá tato skladba mi připadá jako příprava na jednu z nejhutnějších částí alba, a to skladbu Om. Ta zpočátku navazuje na ambientní nádech předchozího kusu, nicméně vzápětí několika tupými údery do bubnů a zkreslenou kytarou určí další směřování alba. Ke slovu se dostanou i téměř noisově valivé stěny ( Blue, Even) a to, co přijde na závěr, je jen logickým vyvrcholením alba a člověk chtě nechtě musí ocenit skvělou studiovou práci. Ne nadarmo je Siewertovo studio jedním z nejvyhledávanějších pro tvoření finálního zvuku alb. Závěrečná Earth Magic je dokonalým předvedením až transovně uhrančivého basově-bubenického tria, které po dobu téměř devíti minut vytváří jeden naprosto dokonalý polyrytmický proud, k němuž Siewert „jen“ dokresluje atmosféru. Moment, kdy se k tomu přidá i  abstraktní Hautzingerova trubka, je možné označit vrchol alba.