Helen Bledsoe & Alexey Lapin: Ghost Icebreaker
Leo Records (www.leorecords.com)
Jenom na Leo Records najdeme americkou flétnistku Helen Bledsoe (pocházející sice z Jižní Karolíny, mající však své sídlo v německém Kolíně nad Rýnem) a ruského klavíristu Alexeje Lapina (1966) pohromadě (s Vladym Bystrovem, Frankem Gratkowskim, Lenou Sedykh) nebo samostatně na deseti albech; Lapina však můžeme hledat i na Red Toucanu nebo SoLydu. Další spojení? U Lapina jde především o spřežení s Francoisem Carrierem a Michelem Lambertem, ale také s Alexejem Kruglovem a dalšími, pro Bledsoe je základním skupenstvím MusikFabrik a přídavnými spojeními Mark Applebaum, Michael Ellison, Joseph Klein či Diane Labrosse, na koncertech uváděla sólově či s orchestry díla Karlheinze Stockhausena, Davida Langa nebo Louise Andriessena, vystoupila například i při Varšavském podzimu v roce 2003. Tudíž album Ghost Icebreaker, nahrané 27. prosince 2012 ve sv. Petrohradu a vydané koncem roku 2014, je zcela neobvyklým spojením komorní flétny s moderně jazzovým pianem, posunutým do oblasti volné improvizace. V tomto smyslu nám album přináší sedm nadýchaných extravagancí, vyhledávajících nadreálné souvislosti, související s tématy, jejichž náplň si můžeme pouze vyvozovat – z hudby samotné. Těmito tématy jsou například Bílé pomeranče nebo Strašidelný ledoborec, každé jinak pojaté, ale vždy v neustálé dotýkavosti, propojivosti a vsouvavosti obou nástrojů.
Buďme konkrétnější. Flétna s klavírem se k nám mohou přišourat, mohou přímo přisněžit (Snow). Koketují s námi? Kdeže, pouze vzájemně lavírují, dotýkavě netýkavě se rozpohybovávají, flétna se sněžně něžně i durdivě rozzurčuje, klavír ji bublavě hravě nebo vytajemňovaně pojišťuje, téma se rozbíhá do rozverna i prosmyčna, flétna je vířivě a polétavě točná a podmanivá, piano kroksunkrokově i uvelebivě rozmáchlé. Následovat může hned sférické vytušování (The Rising Star of the Falling Sky), odhrnované a přitakávavé s velejemným rozvíráním, s připozahalenou rozbojností, chlácholně se vytrácející. Ale to už nás čeká vzájemná proobjímavost obou nástrojů, tykadlovitě poskakovačná i proskočná, směřující do uzemňované vyluzovanosti. Flétnové rozvernůstky jsou podehrávány skočným pianem, ale nic není nadbytečně rozcapenostní, naopak hráči až úzkostlivě zachovávají vnitřní řád stupňování, uhýbání, sbližování i oddalování (Settlement). Střečkují, trylkují, rozmíškují, pospěšně i rozvažujícně vrtoší, klavír je neholedbavě dotýkavostní, flétna námět prodyšňuje. Hlubinná vyvěravost a zádumná tajuplnost prostrašidelňovává ústřední skladbu (Ghost Icebreaker), zarážková záskočnost přechází v zarputivou úskočnost (k výraznějšímu slovu se dostává nitro klavíru), všechno se vybudivě tetelí, uskřinování se nasune do vyokrouhlovaného lomození, hromození, zapeklování, ale v pravý okamžik se vše odzávojuje. Ani vyhledávavé vyhlédání do dalších vychutnávaných symbióz (White Orange) není vystaveno na odiv, spíše jde o ustavičné dohledávání návazností, o spolusnování vývoje a dotvořování tématu se všemi pospěšnůstkami a záskočnostmi, s probíjenkováním, výbojenkováním a minimalizovaným smrštněním. Luzně i prokluzně závojnatkované propátrávání (December (One Man´s Day Is Another Man´s Dusk)) se prožejbrovává k soustředné smírčivosti a uvážlivosti, soustředěně obluzuje a vyvlékavě se zakochává, nicméně vše působí dojmem nenahodilosti, to je podstatné. Končíme s tenoulinkou zabíravostí, rozjímavě ujímavou, prozvučně prodýchanou a vánkově závzdyšnou (Into Thin Air). Prosakování souzvučení obou nástrojů s odbíjenkůstkovým proranováním se odehrává na pomezí jemné, nefintivé fičivosti. Vše je tu vyvažováno na pomyslných zvukových lékárnických vážkách až do závěrečného odlínání.
Spojení komorní klasičnosti a svobodomyslného jazzu tady v podání Helen Bledsoe a Alexeje Lapina vydalo značně nečekaný plod; očarovává v improvizačním spojení, které se už nejeví jako improvizace, nýbrž jako úděl napjaté chvíle v té které pasáži. My to vše můžeme pouze vychutnávat s nastraženým uchem, aby nám jednotlivé nuance neutekly.
