Pánové Helios & Hess jsou polovinou industriálně-noiseově-improvizační čtveřice Herpes Ö De Luxe, švýcarského poněkud tajného rodinného stříbra – patnáct let existence ale kapela s hosty slavila v bernské katedrále. Helios je vokalista a ruchař Mike Reber (aka Von Wursfinger), Hess je Christoph Hess alias Strotter Inst., pozoruhodný gramofonista, který se při hře na své stroje většinou obejde bez desek, zato spotřebuje dost magnetů, gumových lanek a lepicí pásky.
Nový projekt dua je alpsky rázovitý a zabývá se tradicemi, které industrialisté a noiseři obvykle nekřísí. Hodinové CD obsahuje dvě skladby. První má náboženské téma, totiž starý zvyk „žehnání Alpám“, který v katolických alpských oblastech dodnes přetrvává, druhý kus je věnován švýcarským žoldnéřům (Reisläufer) pracujícím v dobách od středověku až do osmnáctého století ve službách nejednoho evropského mocipána. Kdysi se pro mnoho mladých synů hor jednalo o jednu z mála možností živobytí, dnes tito žoldnéři existují už jen v podobě vatikánské Švýcarské gardy. Stříbrný disk je obklopen luxusní sítotiskovou knihou a je k němu přibalena mince; kniha symbolizuje kdysi výhradní médium šíření vzdělanosti, peníz zase žold. Rozhodně pěkný kousek do sbírky.
A jak zní? Christoph Hess coby turntablista objíždí svět s hudbou, která je obvykle prosta patosu a žánrových klišé a je z ní cítit architektská (je to jeho profese) strohost a důkladnost. Mike Reber je v řadách industriálních fanoušků Herpes Ö De Luxe tím skalním industrialistou… a Lump zní spíš herpesovky než strotterovsky. Jasno je od samého začátku Alpsegen – do svistu větru recituje herec Marcus Signer bargeldovskou dikcí (i barvou hlasu) Ave Maria, v pozadí ale šveholí ptactvo a bučí a cinkají kravky, nastupuje jakýsi hybrid kašle a koktání a další a další vrstvy šumného ambientu rostoucí v monumentální zvukovou stěnu. Bušení a hekání evokuje úmornou dřinu postupy filmové ruchařiny, krákání a kňourání změní náladu v hororovou, po čase se vše přelije do pomale repetitivní noiseové abstrakce, v neustálém střídání nálad se ale najde čas i pro zvuk desek s klasikou a drnkání brumle.
Necelá půlhodinka s názvem Reisläufer je napjatější, rozervanější, méně ukotvená i utěšená. Pod příkrovem ticha v ní bublá neklid, na scénu přichází několik hlasů různých věků, obou pohlaví, všelikých nálad, vržou vrata a řehtá kůň. Zpěvy a harmonie znějí z dalekého povzdálí, suché repetice jsou dílem Strotterových trsátek otáčejících se na talířích gramofonů (že používá švýcarskou značku Lenco je dáno ekonomicko-technickými důvody: jsou dostupné a vydrží lecjaké manipulace; zde tato skutečnost ale hraje do karet i „lokálpatriotskému“ zacílení alba), chvílemi je skladba jaksi přidušeně extatická. Katarze, samozřejmě v duchu ryzího noise, se dostaví jen na pár chvil a až po dvaceti minutách, které lze od té chvíle považovat za předehru milostných hrátek s čertem. Zatímco Alpsegen slynula hrdou majestátností, Reisläufer pěkně potrápí.
Zajímavé album. Při jeho poslechu můžeme zkoušet dešifrovat četné nehudební nápovědi – Švýcarům to, počítám, půjde lépe – a dumat nad nejednoznačností použití žánrových klišé, nebo se na to prostě vybodnout a užít si tu hodinku coby zvukový zážitek na pomezí ambientu a kvazifilmových „vstřihů“.
PS: V úterý 19. května to dvojice rozbalí v pražském Café v lese v rámci Stimul Nights. Podrobnosti třeba zde.
Helios & Hess: Lump
Everest Records (www.everestrecords.ch)