Když je bezoblačné počasí, vidím v dálce obrysy toho ostrova z baru na střeše sedmnáctipodlažního hotela, mého dočasného domova. Krakatoa, anebo indonésky Krakatau. Už druhý týden se den co den s respektem dívám do dáli směrem k nejslavnějšímu vulkánu světa a teprve teď, když mi Petr Ferenc mailem připomenul, že se blíží uzávěrka mé rubriky, napadlo mě, že bych ji mohl věnovat právě tématu Krakatoa. Nepřišel jsem do těchto končin kvůli nějaké, ačkoli slavné ostrovní sopce a ještě před dvěma týdny jsem vůbec netušil, že se ocitnu zrovna tady, na jihovýchodní Sumatře. Původně jsem měl namířeno na střední Jávu, neplánované setkání se starou kámoškou v Jakartě, kam jsem přiletěl, mě však na čas odklonilo o nějaké ty kilometry na západ. Neviděli jsme se pět let, byla zrovna na cestě do Lampungu, a tak mě vzala s sebou.
O největší vulkanické erupci v dějinách se toho popsalo, nafilmovalo, zanimovalo i nasimulovalo hodně. Kniha britského geologa a publicisty Simona Winchestra Karakatoa: The Day the World Exploaded, 27 August 1883 (Krakatoa: Den, kdy explodoval svět, 27. srpen 1883; 2003) patří k těm nejerudovanějším a nejdůvěryhodnějším zdrojům o tématu a dočkala se několika vydání. Co se týče zobrazování, fabulování a mytizování inspirující katastrofy, ani umělci a hudebníci nezůstali vědcům, historikům, publicistům či literátům nic dlužni. A erupce Krakatoa nebyla jedinou explozí, jenž stála hudebníkům za reprezentaci. Orchestrální kompozice Tren ofiarom Hiroszimy (1960) Krzystofa Pendereckého, či video-opera Three Tales (2002) Steva Reicha a Beryl Korotové, to jsou pouze dva z těch nejznámějších příkladů, jak se avantgardní skladatelé invenčně vypořádávají s tragičnem a heroickým vznešenem v tradičních hudebních formách a prostřednictvím audiomimetické reprezentace. A třeba jazzující Krakatoa (Mountain of Fire) pro dechový orchestr (2008) od Williama Owense je zase ukázkou, jak o ni usiluje soudobý kompoziční akademismus.
Mne však spíš zajímá konceptualizace hluku, jakou několikastupňový výbuch Krakatoa od roku 1883 dodnes podněcuje. Šlo prý o nejintenzivnější zvuk, jaký kdy lidstvo zaznamenalo, a s velkou pravděpodobností též jaký kdy Země „zažila“ – takový „náš malý velký třesk“. Nebyla to samozřejmě žádná počáteční singularita, žádný „ground zero“, nýbrž důsledek i příčina tektonických dějů, jež dodnes pokračují a zřejmě budou ještě dlouho pokračovat. Nakonec, krakatoaské kataklyzma (odhaduje se, že zabilo kolem 40 000 lidí) nebylo jediné a zcela zřejmě ani nejdůležitější z těch, která vědci podezírají z nějakého dějinného zvratu na naší planetě. Vulkanické aktivity prý můžou za vyhynutí dinosaurů i zánik minojské civilizace na Krétě, zcela jistě způsobují dočasné ochlazení klimatu a ničivé vlny tsunami, pochovaly Pompeje, a i v době antropocénu výrazně ovlivňují planetární prostředí a znepříjemňují lidstvu život. O erupci Krakatoa však máme nejvíc záznamů a mnohé z výpovědí očitých (či spíš „ušitých“) svědků zdůrazňují právě nesnesitelný zvukový teror.
Vědci mají za to, že intenzita zvuku výbuchu přesáhla asi 100 mil od epicentra 172 dB, což je hodnota vypočítaná dle záznamu barometru v inkriminovaný den v jedné jakartské plynárně. Britská loď Norham Castle byla v době exploze k sopce ještě blíž – asi 40 mil – a podle písemného svědectví její kapitána náhlé detonace ohlušovaly členy posádky a poškozovaly jim ušní bubínky. Ohlušující hluk musel být o to děsivější, že se, přestože bylo dopoledne, šířil v naprosté temnotě, způsobené sopečnými úniky do ovzduší. Vyjádřeno v prostoročasových pojmech, několik hodin po finálním výbuchu Krakatoa bylo jeho zvuk slyšet od východní Afriky po východní Austrálii a od Indie po Jižní Austrálii, a ještě pět dnů později zaznamenávaly meteorologické stanice na celém světě tlakové anomálie, jak ten zvuk „putoval“ kolem naší planety.
Síla takového zvuku je nepředstavitelná a vnucuje mi otázku, do jaké míry se podílel na počtu obětí katastrofy. Vždyť zvuk může i zabíjet. Svědci krakatoaských výbuchů mluví metaforicky o dělových salvách, je nutné si však uvědomit, že svá svědectví mohli sdělit jenom díky tomu, že se nacházeli v „bezpečné“ vzdálenosti od místa činu, a tudíž je slyšeli pouze v oslabené intenzitě. Výstřel z kanónu byl v té době zřejmě „jednotkou“, v níž lidi, žijící před věkem leteckého bombardování a atomových bomb, spontánně měřili hluk i svůj strach z něho. Byly to vesměs asociativní vyjádření, v některých případech jakoby vystřihnuté z pozdějšího Russolova Umění hluku.
Obecně se za práh lidské bolesti způsobené zvukem považuje 130 dB. Zvuk, který slyšeli obyvatelé Jakarty (tehdejší Batávie) v nedělné ráno, když skomíral ostrov Krakatoa, byl hodné za ní. Několik minut (nebo dokonce vteřin) dál musel mít na lidi smrtelné účinky a je problematické, jestli ho vůbec za zvuk máme označovat. Evropská kosmická agentura (ESA) údajně disponuje smrtící sonickou zbraní; samozřejmě, její původní funkce není zabíjet lidi či jiné živočichy, nýbrž testovat odolnost vesmírných satelitů vůči hluku raketových motorů. Je to novodobá jerišská trouba o výkonu 154 dB. Není to ještě smrtící dávka, nicméně praskají při ní naše ušní bubínky, které obecně snesou 150 dB. Za vražedný se považuje zvuk, jehož síla se pohybuje v rozpětí od 185 do 200 dB, co určitě byla hodnota v bezprostřední blízkosti krakatoaské exploze. Takovýto zvuk však nezabíjí člověka výlučně destrukcí sluchových orgánů, nýbrž současně způsobuje plicní embolii, následkem čehož pak selhává srdce. Je to pochopitelné, jelikož akustická energie souvisí s tlakem vzduchu, a ten je nebezpečnější než samotný zvuk. A jak dobře víme, škodit a zabíjet můžou i neslyšitelné ultrazvuky.
Ačkoli Karakatoa v těchto dnech pokojně dřímá, v mém nitru budí nepokoj. Pohled na majestát přírodní vznešenosti a vědomí možného ohrožení způsobují, že moje asociační schopnost je nebývale čilá. Obavy z potenciálního zvuku, jenž může znenadání zabíjet, mne kupodivu inspirují, což dokazuje i tento text. Přestože přírodním krásám moc neholduju a už vůbec nejsem ochoten snášet kvůli nim cestovatelské nepohodlí a útrapy, Krakatoa mě jaksi dostal, a tak se těším na zítřejší plavbu k němu. Doufám, že ještě nějaký čas vydrží dřímat, v dohledné době se nerozzlobí a neohluší lidstvo „noisem“, jehož intenzitu neunesou ani ti nejotrlejší noisemakeři.
PS: Včera, po výletní plavbě kolem ostrovů v zálivu, jsem zjistil, že to, v čem jsem deset dnů z bezpečné vzdálenosti svého hotela spatřoval Krakatoa, je úplně jiný ostrov. Další skvělý důkaz milosrdného konsenzu: domorodci (v mém případě číšník v hotelovém baru) vám pokaždé řeknou to, o čem se sami domnívají, že chcete slyšet. Na tomto komunikačním lapsusu si zlomilo vaz už mnoho vědátorů. Nikdo však zatím nehodlá přepisovat dějiny antropologie, ani já svůj článek. Nakonec, v obou případech jde „jenom“ o vyprávění a to, jak víme, je antropologická konstanta. Dějiny vyprávěné a psané druhem animal symbolicum, jsou dějinami interpretací. A o schopnost interpretovat jde v naší kultuře především.
Památník Krakatoa v Lampungu s readymadem námořní bóje, doplavené obří vlnou tsunami do města po výbuchu vulkánu