Být Zuziakem bylo zavazující celoživotní krédo, nikoli schopnost nechat se pohodlně unášet na aktuálních vlnách světa umění.
Události posledních dnů nabraly hodně nepříznivý kurz. Po několika týdnech strávených na rozpáleném italském jihu bylo moc příjemné posedět s přáteli ve vídeňských pivních zahrádkách, odkud jsem se vypravil na Ostravské dny. Byla to moje první návštěva pozoruhodného bienále soudobé hudby, jelikož datum jeho konání koliduje s mým pravidelným letním pobytem mimo Evropu. Do severomoravské metropole jsem dorazil ve čtvrtek 19. srpna v noci, pečlivě jsem si prostudoval a rozvrhl program nadcházející „dlouhé noci“ a těšil se na setkání se skvělou hudbou a kamarády, s nimiž mne spojuje právě zájem o ni. Festival sliboval hodně zážitků, život se však neřídí dramaturgickými plány uměleckých projektů, nýbrž děje se kontinuálně v indeterministických událostech a imanentních stáváních. Ne bezdůvodně se říká „člověk míní, pánbůh mění“. Moje plány byly tytam, na druhý den mělo být a také bylo hodně věcí jinak.
Stihnul jsem si ještě užít nekonvenční provedení skladby Alvina Currana Era Ora on Wheels na Masarykově náměstí, jímž ostravská dlouhá noc začala. Autor ji původně napsal v polovině 80. let pro dva klavíry a náhoda chtěla, že jsem ji v posledních týdnech hodně poslouchal (v interpretaci Ursuly Oppens a Frederica Rzewského), aniž bych tušil, že Alvin chystá pro Ostravu její velkorysou aktualizaci. V Itálii jsem totiž napsal pro chystanou knížku Hermovo oko krátký esej o obalu gramodesky, na níž Era Ora kdysi vyšla společně s dalším klavírním kusem For Cornelius. Era Ora na kolech je typicky curranovská „hudba v pohybu“ – uprostřed náměstí se pohybují dva klavíristé (Curran, Daan Vandewalle), sedící za klavíry na podstavcích opatřených kolečky, a kolem nich nekoordinovaně krouží členové dechovky (Hornická kapela Stonava) a bubenického ansámblu (Bumbumband Kuby Kupčíka). Zběsilá tempa nesynchronizovaných klavírních repetic se prolínala se zvuky obou kapel v městské zvukové krajině, vytvářejíce dohromady kakofonický spektákl zvuků a akcí. Ve chvíli, kdy tento happening pro „holuby, zatoulané kočky a kolemjdoucí“ skončil, všimnul jsem si zmeškaného hovoru od Viktora, který mi posléze hlasem plným obav oznámil, že Honza Zuziak je na tom hodně špatně. Jelikož mi Honza už dva dny nebral telefon ani neodpovídal na esemesky, byl „nejvyšší čas“ (italsky era ora) začít se zajímat o důvod jeho nezvyklého mlčení. Spojil jsem se tudíž s Miriam a ta mi sdělila drásavé podrobnosti o akutním stavu našeho vzácného přítele. Pozdravil jsem se s fotografem Wolfgangem Trägerem, který se u mě znenadání vynořil z davu, a zdrcen šokující zprávou jsem se bral ke katedrále, kde na schodech Chris Nappi rozezníval obrovský gong ve skladbě Jamese Tenneye Having Never Written a Note. Hlavou se mi honily pochmurné myšlenky; napadlo mě, že je snad zažene příští produkce uvnitř katedrály – hodinové rekviem Et Lux pro čtyři hlasy (Cappella Mariana) a smyčcové kvarteto (Fama Q) od Wolfganga Rihma. Spontánně přisvojené rekviem za ještě živého Zuziaka, myšlenku, jež mne rázem napadla, jsem záhy zavrhl jako fatální, perverzní, neuctivý a heretický přelud rozrušené mysli. Vždyť Honza ještě žije a ještě dlouho tomu tak bude, snažil jsem se utěšit. Marně. Rhimovo Et Lux jsem vydržel poslouchat asi dvacet minut; vůbec jsem se nedokázal soustředit a k hymnu „Kristus vítězí. Kraluje. Vládne.“, vepsaného do apsidového oblouku nad oltářem, mi v mysli vlezle naskakoval dovětek „Kristus je bezmocný.“ Došlo mi, že dlouhá noc pro mne skončila. Vyšel jsem z katedrály, v baru naproti jsem si sedl na zahrádku a objednal první skotskou.
Za několik minut šli kolem Alvin s Daanem. Přisedli si ke mně, a když se dověděli důvod mé momentální nepřítomnosti na koncertu, náš rozhovor se zvrtl k eschatologickým tématům. Vzpomínky na Frederica Rzewského, který by tam, nebýt jeho nedávného odchodu na věčnost, zřejmě popíjel s námi a ozvláštňoval pochmurnou atmosféru jízlivými komentáři a žoviálními vtípky, jak to dovedl pouze on, byly ještě příliš čerstvé. Moje první návštěva Ostravských dnů každopádně skončila předčasně, protože jsem chtěl Honzu zastihnout ještě živého. Nevím, jestli jsem udělal dobře, když jsem ho navštívil v hospici, kde pár hodin po mém odchodu skonal, protože depresivní obraz umírajícího kamaráda mne bude ještě dlouho pronásledovat. Ale tyto věci zřejmě nelze hodnotit podle žádných ukazatelů. Asi to tak mělo být. Když mi později Miriam zavolala, aby mi sdělila definitivní zprávu, seděl jsem zrovna s Viktorem na pivu U Semináru a dlouho jsme probírali, co všechno jsme ještě pro Honzu nestihli a musíme udělat, z čeho by měl určitě radost, které z jeho „úkolů“ ještě zvládneme. Kruh se uzavřel.
Se Zuziakem navždy odešel můj starý dobrý brněnský svět. Uvědomuji si, že atmosféra let, které jsem v tomto městě prožil, se už nikdy nevrátí. Zmizeli kamarádi, hospody, kluby a s nimi i lidský faktor, jaký nenahradí žádná digitální pseudokomunikace. Jan Zuziak byl poslední brněnský mohykán, ztělesňující i symbolizující lesk a bídu zašlých časů. Za pětasedmdesát let svého nekompromisního žití toho stihnul hodně: vytvořit státnické insignie Zuzilandu – země jediného obyvatele, ustanovit peněžní měnu, naakumulovat státní poklad z krabů a šišek cizokrajné provenience, vydávat a distribuovat poštovní známky a obelhat jimi mnohé pošty světa, sestavit pro sebe i případné návštěvy fajnšmekrovské menu z gastronomických interpretací, zřídit oddechovou zahradu na střeše pojišťovny, honit se po loukách za motýly, obdivovat orchideje, dojímat se nad slzami třešní, objevovat a chránit pařezy, sestavit sbírku výtvarně pojednaných entomologických krabic, upozornit na šťavnatou krásu českého jazyka, zřídit bez internetu facebook svých přátel, udělat partitury a obaly cédéček pro své muzikantské kamarády, atd. Výčet aktivit, který zdaleka není úplný, vypovídá o Zuziakově empatické obrazotvornosti, obdivuhodné schopnosti skloubit reálné s možným a virtuálním, o vzácném daru makroskopicky i mikroskopicky nahlížet a přestupovat skutečnost. Zuziakovy mimořádné danosti zaregistroval samozřejmě svět umění, v němž se outsiderství všemožného druhu vysoce cení a kurátoři dychtí po tom, aby mohli jeho nevšední aktivity onálepkovat, zasunout do taxonomických přepážek a následně komodifikovat. Zuziak však až do posledního vydechnutí zůstal svůj a tvrdošíjně odolával nástrahám a nátlaku, jež na něj vyvíjelo závratné tempo dnešní nesoustředěné doby, libující si v zcizující technologické mediaci. Zuziak byl zkrátka Zuziak a tato cenná, léta budovaná a intenzivně žitá ochranná známka nepodléhá hodnotové inflaci, jaké podléhají krátkodobé marketingové značky módních trendů a technokratických aktualizací. Být Zuziakem bylo zavazující celoživotní krédo, nikoli schopnost nechat se pohodlně unášet na aktuálních vlnách světa umění a obratně balancovat mezi jeho destrukčními mechanizmy, degradujícími opravdovou tvořivost na nabídkové katalogy levné estetiky. Jak bolestivé je psát o něm v minulém čase.
