Hermovo ucho: Ve světle Měsíce a stínu Orfeově

  
102

Alvin Lucier v mýtu o zklamané ženě, v Curychu, v obsáhlém boxu i na opuštěném trůnu dosluhující hudební avantgardy (přestože vždy toužil být součástí mainstreamu, jak se kdysi sám vyjádřil). Ani s blížící se devadesátkou jej neopouští inspirace.

Když před osmi lety slavil Alvin Lucier osmdesátiny, uspořádali mu kolegové a přátelé z Wesleyanské univerzity v školním Centru umění výstavu partitur, projektů, objektů, dokumentů, nahrávek a projekcí s doprovodním symposiem a sérií slavnostních koncertů. Soudě podle katalogu, byla to rozsáhlá akce, vzdávající poctu vlivnému umělci a zároveň jeho rozlučka se školou, kde pedagogicky působil od roku 1968. Oslava mistrových pětaosmdesátin o pět let později byla ještě velkorysejší. Tentokrát probíhala v Evropě, na Curyšské vysoké škole umění (ZHdK), kde Bernhard Rietbrock vede výzkumný projekt Reflexivní experimentální estetika po Alvinu Lucierovi. Nápad slavit zrovna v Curychu vznikl rok předtím v Ostravě na festivalu Ostravské dny nové hudby, kam Rietbrock přijel udělat se skladatelem interview. Právě tam se zrodil Alvin Lucier 85th Birthday Festival (12.–14. října 2016), z něhož loni vydal Oren Ambarchi na svém labelu Black Truffle Records exkluzivní nízkonákladový box. Nadělil jsem si jej k Vánocům, teprve teď jsem se však dostal k poslechu a četbě skvostů, jež zaznamenává.

Obsáhlá publikace, nazvaná Alvin Lucier: Illuminated by the Moon, obsahuje čtyři LP, jedno CD a stoosmnáctistránkovou brožuru formátu LP. Název je odkazem k Lucierově skladbě pro koto (nebo violoncello či akustickou kytaru) a sinusový oscilátor On the Carpet of Leaves Illuminated by the Moon (2000/2012) a autor k němu došel parafrází úryvku ze známého románu Itala Calvina Když jedné zimní noci cestující (1979). Všechny nahrávky pocházejí z curyšského festivalu. Dvě strany prvního elpíčka nabízejí dvě nejznámější Lucierovy performance z 60. let, dnes už legendární milníky experimentálního a intermediálního umění – Music for Solo Performer (1965) a I Am Sitting in a Room (1970). Stejně jako kdysi v nich účinkuje sám autor, resp. vlny jeho mozku a simulakrum jeho hlasu; v Curychu mu asistovali Hauke Harder a Daniel Wolf. Kromě dvou jmenovaných klasických kusů a „beatlesovky“ Nothing Is Real (Strawbery Fields Forever) z roku 1990, kde klavírní melodie a rezonance v podání Johannese Herrmanna znějí též alterované zevnitř čajové konvice, box přináší vesměs nová díla z let 2002–2016, z toho dvě  – Double Rainbow pro hlas (jako vždy skvělá Joan LaBarbara) a nízkofrekvenční vlnový oscilátor (2016) a Step, Slide and Sustain pro roh in F, violoncello a klavír (2014) – ve světové premiéře. Ostatní skladby v chronologickém sledu: Charles Curtis pro violoncello s nízkofrekvenčním vlnovým oscilátorem (2002), Braid pro altovou flétnu, klarinet, anglický roh a smyčcové kvarteto (2012), Two Circles pro flétnu, B klarinet, housle, violoncello a klavír (2012), extrémně náročný Hanover pro housle, altsaxofon, tenorsaxofon, tři bendža (na curyšské nahrávce nahrazená třemi elektrickými kytarami: Oren Ambarchi, Stephen O’Malley a Gary Schmalzl), klavír a vibrafon se smyčcem (2015) a One Arm Bandits pro čtyři violoncella (2016). Poslední je nejdelší, trvá asi hodinu, proto je pátým nosičem boxu CD.

Je skvělé, že Luciera neopouští chuť komponovat a experimentovat ani v pokročilém věku. Seznam jeho děl po roce 2000 značně narostl, rok co rok vycházejí nová alba a kompilace s jeho aktuální hudbou, v níž jej neopouští invence a v níž nehodlá slevit z poetické nekompromisnosti, jež ho po Cageově smrti katapultovala na opuštěný trůn dosluhující hudební avantgardy, přestože vždy toužil být součástí mainstreamu, jak se kdysi sám vyjádřil. Skládá orchestrální kusy i „komořinu“. Četné zakázky a možnost spolupracovat se špičkovými hudebníky, plně odevzdanými soudobé hudbě, ho podnítily prozkoumávat krajní estetické i instrumentační meze posluchačů, hudebníků i jejích nástrojů. Právě z těchto důvodů s oblibou kombinuje živé nástrojové hraní s elektronickými generátory zvuků, zejména různými vlnovými oscilátory, přičemž ho zajímají fyzikální, fyzické i fyziologické aspekty znějících a poslouchaných zvuků a zvukových procesů (jemně strukturované rytmické vzorce, elektronicky generované a šířené zvukové vlny, možná i nemožná souznění, vibrace, feedbacky, glissanda, e-bow, atd.). Nezkoumal jsem (zatím) předmět a výstupy Rietbrockova grantu, ale zřejmě na tohle odkazuje koncept „reflexivní experimentální estetika“ v jeho názvu. Ačkoli je to velká výzva pro hudebníky, muzikology i hudební estetiky, přece jenom na tom budou nejlépe posluchači, pro něž sofistikovaná Lucierova hudba skýtá vzrušující poslechová dobrodružství. Proto velice lituji, že jsem tehdy v Curychu nebyl.

Na rozdíl od nahrávek, pořízených vesměs v Curychu, doprovodná kniha obsahuje velké množství foto-ilustrací ze všech období skladatelovy tvorby. Většina pochází z Lucierova soukromého archívu a jsou zde zveřejněny poprvé. Zachycují důležité koncerty, performance, realizace a instalace, publikace je tudíž cenným dokumentem vývoje experimentální hudby. Z textů jsou nejzajímavější studie Dietera Mersche Umění jako výzkum sui generis: Kompozice Alvina Luciera, Znějící spirituální věci: Estetický experimentalismus  Alvina Luciera jako praktika pro nové zkušenosti Helgy de la Motte-Haber a přepis diskuse, jež na festivalu vedl Daniel Wolf s Lucierem, Joan LaBarbarou, Charlesem Curtisem, Anthonym Burrem a Hauke Harderem. Zcela příznačně, debata končí mistrovým chápáním hudebního magična: „Je to něco úžasné, něco nevysvětlitelné. I Am Sitting in a Room by snad mohlo být něco magického. Jednou se mne zeptali, proč nedovedu jednoduše vysvětlit nebo říct, jako ta místnost zněla, ale to je přece cosi nevysvětlitelného, něco, co musíte opakovat v každé místnosti, v níž se nacházíte, a objevit nanovo.“

Prominent výtvarného minimalismu, autor stěžejních manifestů konceptuálního umění Sol Le Witt navrhl v roce 1993 pro Kunstmuseum ve švýcarském městě Zug monumentální Nástěnnou malbu #730: Pohoří v Zug. Inspirací a východiskem pro pozoruhodné dílo, jež minimalistickým způsobem reprezentuje pohled na alpský hřeben Wildspitz od Zugu, mu byla Lucierova kompozice Panorama pro pozoun a klavír (1993), inspirována panoramatickou fotografií zmíněného pohoří. Lucier dostal fotku od pozounisty Rolanda Dahindena a klavíristky Hildegard Kleeb, manželů, kteří z Zugu pocházejí a v první polovině devadesátých let studovali na Wesleyanu. Skladba vznikla transkripcí kostrbaté linie, jedoucí po vrcholech pohoří, do hudební notace tak, že klavír „punktuje“ body vrcholů v tónech a intervalech, zatímco pozoun „opisuje“ linii pohoří kontinuálně klouzáním snižce. V roce 2011 Lucier zkomponoval Panorama 2 pro pozoun a smyčcový orchestr, které rovněž uvedl Dahinden v Zugu s orchestrem tamější hudební konzervatoře. Pro curyšský festival zrealizovala skupina výtvarníků, kurátorů a zaměstnanců školy v budově školního kampusu Le Wittovou malbu dle instrukcí, jež pořadatelé obdrželi od dcery zesnulého výtvarníka. Wall Drawing #730: Zug Mountains je vlastně participativní kus; účastníci (v Curychu jich bylo dohromady osmnáct) kreslí třemi barevnými fixami (černou, červenou a modrou), dodržuje autorem sepsané instrukce.

Magie, jež je v performanci I Am Sitting in a Room výsledkem jedinečných prostorových rezonancí, funguje též v novém Lucierovém kusu So You… (Hermes, Orpheus, Eurydice) pro B klarinet, violoncello, ženský hlas a devět ozvučených džbánů na víno (2017). Skladatel ho napsal na zakázku kasselské prohlídky umění documenta 14 a loni jej na stejnojmenném CD, na němž hraje Anthony Burr (klarinet), Charles Curtis (violoncello), Jessika Kenney (hlas) a Tom Erbe (elektronika), vydala značka Black Truffle. Zpěvačka a hudebníci vyluzují dlouhé držené tóny za doprovodu tří sinusových oscilátorů. Ty jsou navíc přehrávány pozpátku z reproduktorů umístněných v devíti džbánech (resp. amforách) před hráči. Nádoby fungují jako rezonátory, proměňují zvuk vln a z času na čas produkují indiferentní feedbacky. Výsledkem je nádherná akustická interakce mezi hlasem, nástroji, prostorovými rezonancemi, rytmickými strukturami a interferenčními zvuky. Zpěvačka zpívá kratičké fragmenty z některých veršů poémy Eurydika (1916) od americké literátky H. D. (celým jménem Hilda Doolittle), významné představitelky anglického imagismu. V básnické předloze nahněvaná Eurydika vyčítá „arogantnímu“ a „bezohlednému“ Orfeovi, že se ji snažil vrátit z podsvětí na světlo světa; je to vlastně nářek bezmocné ženy nad situací, kterou neměla možnost ovlivnit, začínající veršem „So you have swept me back“. V Lucierově interpretaci mýtu i básně je Orfeova marnost reprezentována sinusovými vlnami, které posloupně přehlušují extrémní sonority zpěvačky a obou hudebníků, v nichž nadobro zanikne Orfeovo zatrpklé lamento. A všemu přihlíží nepřítomný Hermés.

Mytologické parafráze a recyklace mistra zřejmě přitahují. Important Records zrovna ohlásili vydání CD s jeho Orfeovými variacemi pro violoncello a sedm dechových nástrojů (2014), v nichž využívá matriál ze slavného Stravinského baletu Orfeus. Nemůžu se už dočkat, až vyjde.