V posledním loňském Uchu jsem psal o prestižním časopisu Leonardo Music Journal, jenž zrovna vstoupil do nového „post-collinsovského“ období, první dvě letošní věnuji jeho nejcitovanějšímu přispěvateli – George E. Lewisovi. Bude to dosti osobní, protože patří k mým nejoblíbenějším muzikantům a známe se už bezmála pětadvacet let. Není to tak dávno, co jsem se tady o něm zmiňoval v souvislosti se sdružením AACM a operou Afterword. Ta byla mezitím uvedena na několika festivalech, včetně Ostravských dnů, a jelikož loni vyšlo pár cédéček s nahrávkami Lewisových kompozic z posledních let, zajímalo mne, jak se lety vyvíjí a mění hudební myšlení jednoho z nejpozoruhodnějších zjevů moderní afroamerické hudby.
S Georgem jsem se seznámil zcela náhodou v roce 1992 na festivalu „Konfrontationen“ v rakouské vesnici Nickelsdorf. V rámci Společnosti pro nekonvenční hudbu (SNEH) jsme tehdy organizovali bratislavské vystoupení Richarda Teitelbauma, který v Nickelsdorfu vystoupil den předtím. George Lewis tam s ním hrál, do Bratislavy ale původně jet neměl. Náhle se mu však změnil program pro nadcházející týden, a tak se nakonec rozhodl, že vystoupí též v Bratislavě. Jelikož měl namířeno do Szentendre u Budapešti, strávil několik dnů u nás v Nových Zámcích, což bylo na půlcestě. Byly to dny, na které jen tak nezapomenu; v euforické době polistopadových událostí mi zcela nečekaně spadla z nebe možnost několik dnů pobýt, popíjet, poflakovat se a hlavně rozmlouvat o hudbě s umělcem, kterého jsem do té doby znal pouze z množství nahrávek, jež jsem s nadšením sbíral a díky kterým jsem měl vůči němu obrovský respekt. Znal jsem ho jako génia volné improvizace, příslušníka druhé generace chicagského AACM, spoluhráče Anthonyho Braxtona, Roscoa Mitchella, Muhala Richarda Abramse a dalších mých oblíbenců, který pro kšeft „neodmítá“ ani spolupráci třeba s Laurie Anderson nebo Stingem, a neměl jsem sebemenší ponětí o jeho další, jak se záhy ukázalo mnohem zajímavější, poloze invenčního skladatele, experimentujícího s rodícími se možnostmi interaktivní elektroniky. Zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že by žoviální, humorem překypující chlápek mohl mít cokoli společného s kompjútry. Překvapení, způsobené mojí neznalostí, se dostavilo díky úsměvné příhodě, jakých jsem s ním za ten týden zažíval denně několik. Když se Richard, počítačový mág a průkopník interaktivní živé elektroniky, celé hodiny marně snažil s inženýry Experimentálního studia Slovenského rozhlasu vyřešit problém kompatibility rozdílných počítačových systémů, George, do té doby spokojně podřimující v hledišti, se najednou zvedl, vyšel na podium, zasedl za komp a šmahem vyřešil vlekoucí se, zdánlivě neřešitelný problém. Na mou otázku, proč to neudělal mnohem dřív a nechal se kolegu tak dlouho trápit, lakonicky odpověděl: „Was not my job and I wasnʼt hungry.“ V té chvíli mi svitlo, s jakou osobností mám do činění.
Mé seznámení s Georgem Lewisem se událo zrovna v roce, kdy učinil rázné rozhodnutí, které významně ovlivnilo jeho status a renomé ve světě umění: radikálně omezil koncertní činnost, zaměřil se na komponování, a po letech nejisté existence muzikanta na volné noze nastoupil na Katedře hudby Kalifornské univerzity v San Diegu dráhu vědeckého a pedagogického pracovníka. Po dvou desetiletích závratné kariéry univerzálního improvizujícího pozounisty, s bakalářským diplomem z filozofie z Yale v kapse, ale též se zkušenostmi z pobytů v centrech CCM na oaklandském Mills College, The Kitchen v New Yorku a zejména v pařížském IRCAMu, naplno se začal věnovat moderní afroamerické hudbě, improvizaci a počítačové hudbě, jež jsou předmětem jeho zájmu dodnes. Kariérní obrat i vážnost jeho zaměření reprezentují dvě klíčová alba, jež poté, co se nadlouho usadil v Kalifornii, nahrál a vydal: Changing with the Times (New World Records; 1993) a Voyager (Disk Union; 1993). V prvním navázal na linii započaté kdysi alby Homage to Charles Parker (Black Saint; 1979) a Chicago Slow Dance (Lovely Music; 1981), v rámci které distancuje jazzovou a bluesovou tradici skrze modernistické vize, artikulované v tomto případě v autentických literárně-instrumentálních příbězích. Voyager byl zase zdařilou manifestací otevřené interaktivní formy, v níž se skladatel změnil v architekta počítačového softwaru, aby jeho prostřednictvím analyzoval jednotlivé aspekty hudební improvizace v reálním čase a výsledky analýzy pak bezprostředně aplikoval v procesu generování složitých reakcí na hru improvizujících hudebníků. Oba přístupy – historizující a experimentující – se později propojily právě v hypertextové opeře Afterword. Mezitím ještě stihl napsat a vydat své životní teoretické dílo, přes sedmsetstránkové pojednání A Power Stronger Than Itself: The AACM and American Experimental Music (University of Chicago Press; 2008), které mu posléze posloužilo jako výchozí schéma právě pro projekt Afterword.
Od roku 2004 působí Lewis na Katedře hudby Kolumbijské univerzity a dnes, ve svých pětašedesáti letech, je celosvětově uznávanou autoritou jak v oblasti hudební kompozice, tak i historické muzikologie. Oba profesní zájmy invenčně kombinuje ve svěží hudbě, jež je výrazem celoživotní bytostné diverzity, přesvědčení, že právě rozmanitost – etnická, kulturní, druhová, žánrová, atd. – je obohacujícím kořením umění i samotného života. Když ho v roce 2004 nové profesorské angažmá už potřetí přivedlo na delší dobu do New Yorku, měl obavy, jestli ho důležitý post na prestižní univerzitě neuvrhne do přílišné rutiny a jestli mu vůbec newyorská hudební scéna na úsvitě nového tisíciletí bude s to nabídnout stejnou rozmanitost, jako v 70. letech, kdy patřil k jejím prominentům. Jak uvidíme v příštím Hermově uchu, kde se budu zabývat Lewisovými nejnovějšími kompozicemi a projekty, byly to, vzhledem k jeho všestrannému géniu, obavy zcela neoprávněné.