Číslem, které právě vyrazilo do světa, se uzavírá existence časopisu HIS Voice v papírové podobě. Za čtrnáct let od jeho vzniku se leccos změnilo: hudba sama, její šíření i psaní o ní. Možná je již dnes papírový hudební časopis skutečně anachronismem, ale možná se objeví někdo další a ukáže nám, že ještě touto cestou lze pokračovat. Papír končí, nekončí ovšem HIS Voice jako značka, pod níž se píše a přemýšlí o všech „jiných hudbách“, o souvislostech zvuku v dnešní společnosti. S koncem tištěného vydání se v brzké době změní naše internetové stránky, na nichž najdete intenzivnější proud informací.
Titulní postavou tohoto čísla je Dean Blunt, hudebník, který provokuje svou hudbou i přístupem k publiku a médiím: „Jestli vám přijde, že mluvím moc rychle, měli byste si uvědomit, že to vy posloucháte moc pomalu.“ Poslouchat pomalu, či rychle, to je otázka. Peter Ablinger se ve svém textu o paralelách mezi výtvarným a hudebním uměním zamýšlí, jestli příliš intenzivní proud zvukových podnětů nevede naše uši k pasivitě. Nad tím, co naše uši dokáží rozlišit, se zamýšlí i text Matěje Schneidera o novém kapesním přehrávači PONO, který má být trumfem v boji proti nekvalitním komprimovaným souborům, v nichž se dnes hudba převážně šíří. Klade si kacířskou otázku: Ovlivní vztah člověka k hudbě to, zda ji uslyší ze zahuhlané kazety ve walkmanu, nebo z dokonale zvukově vybalancovaného zdroje?
Přejeme vašim uším stále dostatek inspirativních zvuků a děkuji za podporu, kterou jste doposud našemu časopisu věnovali. Věnujte nám ji i v nové fázi, do níž právě vstupujeme.
