Má-li být novinka polského industriálního projektu poctou žánrové klasice, funguje na výbornou. Postrádá ale výraznější vlastní charisma, což je u martial žánrů potíž.
Horologium je projekt polského hudebníka Grzegorze Siedleckého s velmi velkorysou tvorbou, kterou bychom mohli zařadit po bok středoevropské generace martial industrial tvůrců nového milénia jako In Slaughter Natives, Wappenbund, Triarii, Allerseelen, Die Weisse Rose či krajana Wojciecha Zięby s projektem Krepulec. Zatímco předchozí díla Horologium plně zapadnou do pochodově industriální vlny výše uvedených umělců se svou podivnou směsí esteticko-fetišistického tradicionalismu, Nietzscheho filosofie, totalitních režimů a Evolova „against the modern world“ prizmatu, novinka Atavistic Americana zní od prvních motivů jako návrat k industriální klasice a oživování retro přístupů.
Takřka ihned po odeznění úvodního samplu americké hymny se na nás sune nakažlivě přímočará a až odvážná syntéza raných Laibach a Coil (v tomto případě rovněž jejich starších industriálnějších ne-acidových jízd). To se děje na první poslech bez výraznější invence. Údery a nástup ve druhé skladbě Pax Americana dále přímo evokují legendární desku výše uvedených Slovinců Nova Akropola. Samply (zasmyčkované „democracy“), výkřiky a zvuky připomínající kytary pak celému počínání dodávají až ironický tón, na který jsem zvyklý mino jiné od Ministry. Namísto hloubavé a nepříjemné nálady pochodového industriálu tak zpočátku Horologium spíše brouzdá ve vodách černého totalitárního humoru.
U třetí skladby Ad Caelum Novum se však už dočkáme neoclassical motivu již typického pro martial žánr, takto minimalistické a působivé aranžmá nabude ještě silnější atmosféry díky zašumlovaným samplům v pozadí. Coil z toho ovšem vyskakují neslábnoucí měrou. Ještě výrazněji je inspirace tohoto ostrovního dua slyšet v následné Potestas!, kdy za podobně minimalistického podkladu nastupují údery navozující new age spiritualitu.
Somnium Somnio pak otevírá druhou stranu Atavistic Americana pomocí průzračných a zároveň plných ambientních ploch a upozaděných vzdechů. Záhy přichází lehce distorzovaný pochod, jež se postupně střídá s jednoduchým naechovaným úderem, přičemž vzdechy a další rytmické ruchy dokreslují dle mého soudu nejpovedenější skladbu na desce. Následná Progressus et Vigilantia je pak zase dřevní pochodová „laibachovina“, vlastně nic víc ani nic míň. Příjemně se ovšem poslouchá a překlene prostor k závěrečné Luna, jež je opět založená na působivé atmosféře. Kombinací úderů, ploch a podprahových zvuků připomíná náladu legendárních Les Joyaux De La Princesse. K tomu navíc dostaneme i trochu noisu v podobě nepříjemného pískání, které do skladby ovšem naprosto zapadá, a ještě ve vás dobrých pár minut po dohrání zůstane.
Je třeba ještě jednou zopakovat, že novinka Horologium stojí výrazně na dědictví z minulosti. Přirovnal bych to k současné vlně stoner a doom metalových kapel naprosto čerpajících z odkazu Black Sabbath, ovšem jejich výsledky se obvykle vyznačuje kvalitou a úctou k originálu. Pokud má být i Atavistic Americana pocta klasice, v tomto případě industriální, pak to funguje na výbornou, respektive o řády lépe než třeba výše uvedeným Die Weisse Rose. Zvuková práce je rovněž skvělá a v podstatě na úrovni mistrů z minulosti. Jedině bych snad podotknul, že Horologium na této desce postrádá výraznější vlastní charisma, což mi přijde jako klíčový prvek martial žánrů. Ve výsledku to však zásadně nebrání užití si plnohodnotného poslechu znovuoživené klasiky.
Horologium: Atavistic Americana
Sky Burial Productions (https://skyburialproductions.blogspot.com)
