Maria W Horn a Sara Parkman představily v Praze svůj společný projekt Funeral Folk. Stalo se tak díky festivalu Alternativa a Heartnoize promotion.
„Tohle bude takový ten koncert, kde jsou úplně všichni,“ poznamenává znalecky moje známá při pohledu na plnící se potemnělé prostranství před Salvátorem. „Je to asi tím kostelem, lidi to posvátno přitahuje,“ dodává zamyšleně. Pak zahlédne povědomý obličej a s omluvným výrazem se ode mě vzdaluje, aby šla dotyčného pozdravit. Ještě chvíli stojím venku a sleduji skupinky, které se pomalu trousí dovnitř a po nějaké době se vydávám za nimi. Od úst mi jde pára, doufám, že vevnitř bude tepleji. Kostel je už téměř zaplněný, vybírám si lavici v zadní části a rozhlížím se kolem. Mladý pár vedle mě o něčem horečně diskutuje hlasitým šepotem, paní za nimi si se zájmem prohlíží vysoký renesanční strop. Můj pohled se stočí zpátky na zátylky lidí přede mnou. Vpíjím se do nich, jako bych jim chtěla vidět do hlavy. Taky jste přišli za posvátnem?
Z pofidérní meditace mě vytrhuje útlum světel a první tóny zvonivé kytary. Malá postava, jež se objevuje před nepoměrně větším křížem, pozvolna se halícím do kouře a modrých paprsků, patří Jules Reidy. Pro tuto výraznou osobnost současné berlínské alternativní scény jsou typická nestandardní kytarová ladění, fluidní harmonie, používání mikrointervalů a hraní si s disonancemi. V Praze představuje své letošní album s názvem Ghost/Spirit, které tematicky zpracovává smrt ega, proměnu identity nebo proces ztráty. Zásadní roli v něm hraje autotunem pokroucený vokál, který se teď společně s rychle vybrnkávanými tóny a flažolety nese kostelní lodí a odráží se od sloupů, aby se pak pomalu nesl zase zpět k Reidy. „when I disappear I / give myself to all / no forwards or backwards / only when I’m gone / only when you’re gone / can you reappear / manifest from lack I / see without abstraction…“ chvěje se levitující hlas. Performer*ka s kytarou působí vlivem úzkých sloupců světel mířících vzhůru ještě nepatrněji než na začátku, a jeho*jí zpěv tak čím dál víc evokuje jakousi vzdorovitou modlitbu. Žádné „Pane, pokorně tě prosíme,“ spíš takové „Stojíme tady a snažíme se, všímáš si toho vůbec?“
Je pravda, že hudba Reidy je plná drobných harmonických a zvukových nuancí, což plně vyniká spíše v jiném typu prostorů, na druhou stranu rozlehlost kostela umožňuje vnímat performance celistvěji a soustředit se více na textová sdělení, která zde najednou promlouvají obzvlášť naléhavě a dostává se jim nových kontextů.
Přes folklor k metalu
Funeral Folk je kolaborativní projekt švédské skladatelky a elektronické experimentátorky Marii W Horn a houslistky, zpěvačky a folkloristky Sary Parkman. Duo v něm propojuje prvky starých severských pohřebních písní, církevních hymnů, lidových lamentací a rituálního zpěvu s temnými droneovými plochami, spektrální kompozicí a blackmetalovou estetikou. Výsledkem je hudba, která zkoumá způsoby, jakými se ve zvuku odráží zármutek, rituál, spiritualita a vztah k minulosti.
Projekt vznikl z dlouhodobého přátelství obou umělkyň, které spojuje jak původ v severním Švédsku, tak zájem o lidovou hudbu a její přesahy do současného experimentu. Stejnojmenné album vyšlo v roce 2022 na labelu XKatedral a rychle si získalo pozornost pro svou neobyčejně silnou atmosféru – hutnou, tísnivou i očišťující. Média oceňují schopnost dua pracovat s časem, hlasem a prostorem: skladby se obvykle rozvíjejí z tichých, meditativních motivů do mohutných, téměř extatických vyvrcholení. Kromě houslí, kytary, baskytary a syntezátorů, hrají ve Funeral Folku stěžejní úlohu vrstvené vícehlasé vokály, které mají svůj základ jak ve starých církevních zpěvech, tak v lidových nářcích. Projekt, který je považován za jednu z nejvýraznějších současných reinterpretací skandinávské rituální hudby, představily jeho autorky například na festivalech INTONAL nebo Rewire. Vystoupení na festivalu Alternativa je českou premiérou.
Bez instantního posvátna
Po příchodu z krátké pauzy strávené z větší části debatou o podzimních nemocech, se mi daří uzmout místo na kraji jedné z předních lavic, a mám tak nebývale dobrý výhled na všechno, co se má za okamžik začít dít.
Když se Parkman, W Horn a jejich spoluhráč Mats Erlandson (taktéž spojený s labelem XKatedral) objevují v popředí v barevných folklorních krojích, s nástroji a vykuřovadly, těžko se lze ubránit zvědavosti a určitému ostnu skepse, jak se s tak výraznými symbolickými prvky poperou – mix tématu smrti s folklorem a náboženským základem může snadno sklouznout k levnému vytěžování silné symboliky a ploché „hře na tajemno“. Vzhledem k renomé obou strůjkyň projektu se ale není třeba příliš znepokojovat.
Salvátorem se rozeznívají první tóny smutečního obřadu. Parkman postupně zintenzivňuje kadenci smyků, přidávají se první žalozpěvy, nářky. S nástupem mohutného trojhlasu se lze rozloučit s posledním zbytkem strachu, že by snad mohlo jít o rozplizlý koncept instantního posvátna. Publikum se z role přihlížejících pomalu stává součástí probíhajícího rituálu, jehož hlavní aktérstvo se během performance dostává do stavu nakažlivého transu. Těžko říct, čí duše tady vlastně opouští tělo. Z jemně se proplétajících melodických linek se stává hutná masa, ze zpěvu zoufalý křik. Hudba prostupuje všemi fázemi loučení se s tím, co už není, otřesením z nečekaného odchodu a nespravedlnosti světa, očistným vztekem, zoufalstvím ze změny a strachem z neznámého a zároveň z toho všeho tvoří společný prožitek, něco, co jednotlivec nemusí nést sám. Ačkoliv každý z přítomných truchlí pro odchod něčeho jiného, skrze hudbu se z toho stává kolektivně podstoupený proces.
Jestli se u Jules Reidy dalo polemizovat o vhodnosti vybraného prostoru, tady ne. Chrám plní svou funkci, vděčně, a přitom ne lacině. Nástupy metalové basy otřásají lavicemi, podobně jako tu otřásá nové starým a experiment tradicí.
Stejně jako v procesu truchlení přichází onen zlomový bod, kdy se všeprostupující žal začíná proměňovat v naději a sílu, přichází zlom i během pátečního rituálu u Salvátora. Mohutné vyvrcholení skladby Till Margareta jako by bylo prvním zábleskem naděje na věčnost, v následujícím Kyrie eleison už lze jasně sledovat, jak se prosebné sténání transformuje v rozezlený řev a konečně ve smířenou aklamaci.
Rozloučit se
Ve světle grandiozity, s níž performance proběhla, by se možná hodilo skončit velkolepým, uši trhajícím finále, Funeral Folk ale není exhibice, nýbrž rituál. Když proto Sara Parkman u skladby Memento mori vyzývá osazenstvo kostela, aby se ke zpěvu přidalo a pohybem ruky naznačuje směr melodie, jeví se to jako nejpřirozenější věc na světě. Projekt postavený na procesu odcházení, sám odchází za něžného pobrukování stovky hlasů. Jako by i jemu samotnému byl právě vystrojen tichý pohřeb.
Funeral Folk není jen zdařilým hudebním počinem dvou výjimečných hudebnic, ale také připomenutím důležitosti úplného odžití emocí, upřímného rozloučení a dovednosti umět se ve správnou chvíli pustit toho, co už má své místo někde jinde. Posvátno je přitažlivé. A pokud je autentické, může být zdrojem nekonečné síly.