- Inzerce -

Hudba archetypální kvality

Interpreti o tom, proč hrají Xenakise

Co pro vás znamená Xenakis a jeho hudba? Odpovědi mi poskytli kontrabasista John Eckhardt, barytonista Holger Falk, dirigent Bruno Ferrandis, houslista Conrad Harris, hráčka na bicí Kuniko Kato a trombonista William Lang. Úplně nejdelší odpověď mi poslal violoncellista Arne Deforce. Ta je umístěna na závěr.

Od narození Iannise Xenakise (29. 5. 1922 – 4. 2. 2001) letos v květnu uplynulo sto let. Řecko-francouzský skladatel, architekt a hudební vizionář inspiroval mnohé hudební i multimediální tvůrce a inspiruje je dodnes. Pro někoho jeho význam spočívá ve slučování matematiky, architektury a hudby. Zatímco stavby Le Corbusierova spolupracovníka se dají vnímat jako hudba zamrzlá v prostoru, jeho skladby lze poslouchat jako architekturu rozprostřenou v čase. Své partitury pro akustické nástroje Xenakis většinou rýsoval a kreslil – aby je pak pečlivě a pracně přetavil do tradiční notace.

Xenakis se také angažoval ve tvorbě elektronické hudby. Můžeme-li věřit informacím v čerstvě natočeném dokumente arte TV, jeho skladba Concret PH z roku 1958 (zněla ve slavném Philips pavilonu společně s Varèsovou Poème électronique) je prvním dílem, ve kterém je použito tzv. granulární syntézy, metody, kterou dnes ovládá mnohý adept elektronické hudby artové i taneční. Svébytný umělec stál také za zrodem počítačového kompozičního nástroje, který v reálném čase transformuje grafické obrazce na něm vytvářené ve zvuk. Jmenuje se UPIC a nedávno o jeho důležitosti a vlivu vznikla objemná publikace, zdarma ke stažení.

Inspirativní zůstává také jeho povaha, přímost ve vyjadřování, neoblomnost, se kterou se pouštěl do hledání nových zvukových světů. Když se ho muzikolog Mario Bois v roce 1967 zeptal, jestli se jako skladatel cítí šťastný, Xenakis na ro řekl: „Moc často ne. Neumíte si představit, kolik utrpení přinášejí nesnáze vytvářet, nesnáze opouštět něco ze sebe samotného, být souzen, a přitom nebýt schopen soudit sám sebe, nebýt schopen zjistit, kdo jsem. ‚Každý jeden víceméně svobodný takt je vykoupený dvaceti jinými, které se dusí pod tíhou tradice, jejíž pokrytectví a skrytý účinek, navzdory všem mým snahám, znovu a znovu potkávám‘, napsal Debussy v roce 1911.“

Kolem květnového výročí autor tohoto textu o Xenakisovi vytvořil dvoudílný pořad pro ČRo Vltava a společně s Milošem Haasem dva kratší texty pro kulturní čtrnáctideník A2. V HISvoice žádný text k výročí nevyšel – především proto, že jeden výborný, důkladný a stále relevantní článek tu už roky máme. Petr Bakla v něm ke konci zmiňuje jednu důležitou věc: O Xenakisovi víme hlavně díky těm, kteří ho hrají. Proč ho ale hrají a proč se k němu často vracejí?

Během června a července jsem oslovil několik hudebníků, kteří Xenakisovu hudbu pravidelně interpretují. Mnoho z nich ji představilo v Čechách, především na Ostravských dnech. Všem jsem poslal pět jednoduchých otázek. Někteří se neozvali, někteří se ozvali po měsíci, jedni odpověděli sáhodlouze, druzí jednou větou. Ve výsledku jde o pestrou škálu asociací, myšlenek i kritiky.

Tak třeba kontrabasista John Eckhardt spatřuje v Xenakisovi pozdní dítě tradičního pohledu na hudbu, ve kterém je skladatel považován za boha, interpreti za pokorné služebníky a publikum v ideálním případě za skupinu akademicky vzdělaných intelektuálů.  Takový koncept – navíc okořeněný posedlostí skladatelů stále nalézat něco nového a pokrokového – pro Eckhardta v současném světě ztrácí význam. Při interpretaci Xenakise nicméně cítí podobné pocity jako pěvec Holger Falk. Pro německého barytonistu je Xenakisova hudba někdy až spirituálním zážitkem. Jde při její interpretaci za samé hranice toho, co jako umělec dokáže, což je pocit, který sdílí jak s japonskou perkusionistkou Kuniko Koto, tak s Williamem Langem. Zatímco většina lidí si řecko-francouzského umělce spojuje s objektivitou a s matematickou přísností, americký trombonista u Xenakise naopak vyzdvihuje emoce, dar pro melodii. Za nekompromisním masivem drsného zvuku tuší citlivého člověka. Vztah mezi architekturou a hudbou, klíčový prvek skladatelova života, nejvíce akcentuje Bruno Ferrandis. Americký houslista Conrad Harris se zamýšlí nad tím, co je v Xenakisově hudbě (ne)možné zahrát a jak si s tím poradit. Tím se zabývá dopodrobna i violoncellista Arne Deforce. Ve svých rozsáhlých odpovědích pozoruhodně uvažuje nad mnoha dalšími aspekty, které se vážou k výrazné figuře poválečného hudebního umění.

Výsledek „xenakisovské ankety“ předkládám většinou v plném znění, až na pár zkrácení u delších odpovědí.

 

Bruno Ferrandis

Dirigent Bruno Ferrandis pěstuje dvě velké záliby – lingvistiku a soudobou hudbu. Na bienále Ostravských dnů se vrací pravidelně od roku 2017. Více informací.

 

Proč dirigujete Xenakise?

Xenakise jsem měl možnost dirigovat díky fantastické dramaturgii Petra Kotíka a jeho týmu na Ostravských dnech. Zařadit Xenakise na program není běžné!

Jak se cítíte při nastudování jeho děl?

Xenakis je výtečný architekt i skladatel. Při analýze jeho skladeb dojdete ke zjištění, že to jsou mistrovská, strukturálně vyvážená díla, jejichž forma je modelem srozumitelnosti! Měl jsem velké štěstí, že jsem mohl dirigovat Persephassu, skladbu skvělé konstrukce, imaginace i zvuku ohromující kvality. Připomíná mi to architekturu antických Řeků, kteří konstruovali divadla pod širým nebem (Epidauros, Delfy apod.).

Jak se cítíte během interpretace?

Pracoval jsem se skvělým mezinárodním týmem perkusionistů (Češi, Maďaři a jeden hráč z USA) a pracovali jsme opravdu tvrdě! Šlo o vysoce motivované hráče, kteří byli naprosto skvěle připraveni pro tak technicky i rytmicky náročnou skladbu. Bylo to vzrušující a velmi zajímavé. Naučil jsem se díky tomu opravdu hodně. O trpělivosti, o zaměření pozornosti tím správným směrem a mnoho dalšího.

Jak se cítíte po tom, co Xenakise oddirigujete?

Byl to pocit dosažení mé úlohy spočívající v tom, aby tato úžasná hudba mohla zaznít se zmíněnou skvělou skupinou hudebníků. Reakce publika mi udělala obrovskou radost!

Co pro vás Xenakis znamená?

Xenakis je svět sám o sobě! Vím o něm zatím jenom velmi málo… V Ostravě jsem slyšel Petra Kotíka interpretovat Aïs pro baryton a velký orchestr, a to na mě zapůsobilo ohromující silou, expresivitou a jednoduchostí zároveň! Doufám, že i nadále budu mít možnost přinášet jeho hudbu novému publiku!

 

Holger Falk

Německý baryton se cítí jako doma v repertoáru barokní i soudobé hudby. Zpíval ve světových premiérách děl skladatelů jako jsou Peter Eötvös, Miroslav Srnka nebo Benoit Mernier. Jedním ze základních kamenů jeho repertoáru jsou skladby Iannise Xenakise (Kassandra, Aïs). Více informací.

 

Proč zpíváte Xenakise?

Xenakisova hudba má inspirativní, archetypální kvality. Zdůrazňuje rytmické a mytologické kořeny evropské kultury. Xenakise vždy poznáte podle jeho přímočarého, upřímného zvuku a struktury.

Jak se cítíte při nastudování jeho děl?

Byl jsem prvním pěvcem, který nastudoval Kassandru a La déesse Athéna nazpaměť. Naučit se to množství veršů ve starořečtině, navíc v Xenakisově deklamatorním stylu, bylo velmi náročné. Abyste něco takového zvládli, potřebujete si k tomu vytvořit svůj vlastní podtext.

Jak se cítíte během interpretace?

Je to jako kdybych se nořil od světa rituálů, které mě sunou za hranice mého každodenního vědomí. V nejlepších momentech se cítím jako věčná, nestárnoucí lidská bytost napojená na kořeny života.

Jak se cítíte po tom, co Xenakise dozpíváte?

Záleží na skladbě. Kassandra nabízí určitě nejvíc možností k tomu, abych prožil určitou přeměnu, transformaci, která mě zároveň zanechá prázdným a vyčerpaným. Jako kdyby ego tak trochu umíralo. Pokud jde o Aïs, v něm mě mohutná vlna zvuku unáší někam pryč a po jeho skončení se cítím mocný a silný. La déesse Athéna mě nicméně zanechává chladným, nedotýká se mě. Je na můj vkus příliš umělá a konceptuální, je to dílo intelektu.

Co pro vás Xenakis znamená?

Díky jeho skladbám můžu jako interpret vyjádřit sebe sama, bez obav o to, jak u toho vypadám. Cítím se u toho jako nahý, což mi ale pomáhá překonat a následné rozšířit své vlastní hranice. Zpívání Xenakise pro mě dokáže být svým způsobem spirituální zážitek.

 

William Lang

Trombonista sídlící v New Yorku, se věnuje uvádění nových děl, improvizaci i pedagogice. Vedle Xenakisových skladeb Keren pro sólový pozoun nebo Troorkh pro pozoun a velký orchestr se vesele pouští do projektů zaměřených na muzikál, pop, nebo indie rock, jak napovídá jeho spolupráce s kapelou Sigur Rós. Více informací.

 

Proč hrajete Xenakise?

Mým uším i srdci zní Xenakis jako skladatel, který kombinuje matematiku, intuici a lidskou spiritualitu. Nejbližší analogii k těmto pocitům nalézám v díle J. S. Bacha. Xenakisův životní příběh: revolucionář, znetvořený krásný muž, vyhnanec, architekt, skladatel – všechny tyto jeho role ovlivňují jeho díla, někde nepatrně, jinde zjevně. Když jsem se začal seznamovat se skladbou Keren, pocítil jsem ke skladateli blízkost. Jeho hudba v sobě měla řád a zároveň obsahovala mnoho vrstev významů, do kterých jsem postupně pronikal s tím, jak jsem se dozvídal o jeho životě.

Jak se cítíte při nastudování jeho děl?

Cítil jsem nadšení z toho, že se učím skladbu, která se nacházela na samém okraji mých tehdejších technických možností. Skutečně jsem jeho díla pochopil ale až o dost později, když jsem seznámil s Xenakisem jakožto lidskou bytostí. Občas zaslechnete něco o tom, že Xenakis psal vzorce a ne hudbu. Já si myslím, že měl skvělý sluch a cit pro melodii, kterou ale vědomě ve svých dílech zadržoval. Když občas nějaké melodie prorazí na povrch, mám pocit, že jsou skoro srdceryvné. V určitý moment jsem se na Xenakise začal dívat jako na citlivého člověka, a ne jako na hyper-experimentálního matematicky založeného skladatele-génia. Právě tehdy jsem pocítil ještě větší nadšení pro nastudování jeho dalších skladeb.

Jak se cítíte během interpretace?

Je to hudba často na samé hranici slyšitelné hratelnosti – chci tím říct, že čím komplexnější hudba je, tím více je shovívavá k chybám. Takže v momentě, kdy se snažíte takovou hudbu hrát s klasickou ideou o čistotě a soustředěné technice, dostane vás to až do meditativního stavu. Myslím si, že pokud se příliš snažíte mít všechno pod kontrolou, skladba vám může utéct. Je třeba věřit jejímu záměru a po tom, co jste ji důkladně nastudoval, do toho jít po hlavě, jak nejlépe dokážete. Kromě toho se vždycky snažím myslet na Xenakise-člověka a najít v jeho díle okamžiky krásy, které si odnese i obecenstvo, ať už o Xenakisovi něco ví, nebo o něm slyšeli poprvé.

Jak se cítíte po tom, co Xenakise dohrajete?

Většinou se cítím celkem dobře! Je to radost přinášející výzva a těší mě, když můžu svoji perspektivu sdílet s posluchači.

Co pro vás Xenakis znamená?

Xenakisova hudba definovala cestu, jakou jsem se jako hudebník vydal. Seznámení se s jeho skladbou pro sólový trombon na vysoké škole mi otevřela dveře ke studiu soudobé hudby na magisterském stupni. Díky tomu jsem si uvědomil, že specializace v nové hudbě a tradiční klasické hudbě může koexistovat, a není třeba obětovat jedno pro druhé. Xenakis a Bach jsou základními kameny mého hudebního světa. Mezi nimi je spousta místa pro další a další skladby a projekty, pokud si je člověk dobře vědom dějin i vzájemných vlivů. Můžu tak uvažovat v různých kontextech a pracovat s nimi při studování nových děl a premiér, které mě čekají.

 

John Eckhardt

Hráč na kontrabas, který má na kontě spolupráci s Helmutem Lachenmannem, Pierrem Boulezem, ansámbly Klangforum Wien či musikfabrik. V posledních letech se zaměřuje také na vlastní tvorbu a snaží se umělecky reagovat na výzvy naší společnosti spojené s klimatickou krizí. Více informací.

 

Proč hrajete Xenakise?

Dohnala mě k tomu zvědavost a zjevná výzva. Samotné jméno „Xenakis“ ji slibovalo, a tak bylo přirozené, že se jako začínající hráč ve světě soudobé hudby do tohoto dobrodružství pustím. Jakmile se začnete do jeho hudby a do způsobů, kterými ji tvořil, dívat hlouběji, je to samozřejmě jak fascinující, tak unikátní.

I publikum, které se neskládá jenom z expertů, je běžně s Xenakisem spokojené. A pokud jste ten typ člověka, kterému potlesk za jeho obětavý heroický výkon dělá radost, měl byste se určitě podívat, jestli Xenakis nenapsal něco pro váš nástroj. Funguje to dokonce i v případě nepříliš technicky zdařilé interpretace, jak jsem nedávno sám zažil na jednom klasickém filharmonickém koncertě. Možná není tak důležité, aby Xenakisova hudba byla technicky dokonale zahraná, jak si rádi myslíme.

Jak se cítíte při nastudování jeho děl?

Musíte být hodně vytrvalý, abyste to dokázal během prvního čtení a první adekvátní interpretace před publikem dotáhnout do konce. Šest měsíců příprav není nic neobvyklého. Hrát Xenakise je v první řadě o tom, že se pořádně předvedete [„showing of your balls“]. V tomto smyslu je to často poměrně maskulinní a monumentální (abych nepoužil slov falické).

Svět, ve kterém se nakonec ocitnete, je plný extrémů, matematiky a tajemného, monolitického zvuku. Podíváte-li se na většinu jeho klasických děl, najdete v nich typicky určitý základní vzorec, ve kterém je kontrastní materiál, který je udržovaný na dlouhých časových plochách, ať už jde o delikátní či rozhodný způsob jak útočit na vaše fyzické limity. To vás uvede do jiného stavu vědomí i tělesnosti než třeba u Ferneyhougha. Výsledky jsou často zajímavě divoké a nepředvídatelné – navzdory úsilí, které jste vložili do toho, abyste měli interpretaci pod kontrolou.

Také stojí za zmínku, že i když jsou Xenakisovy monumentální skladby notovány tak přesně, výsledky se můžou překvapivě značně lišit. Ovlivnit je může charakter hráčky/hráče, nástroje, ale třeba i místa, ve kterém se koncert odehrává.

Jak se cítíte během interpretace?

Soustředěně, rituálně, heroicky. Většinou cítím i určité množství adrenalinu, což je ku prospěchu.

Jak se cítíte po tom, co Xenakise dohrajete?

Je to mix úspěchů – pocit z elitního, fyzického triumfu, dobře splněný domácí úkol, stejně jako za starých časů na střední škole. Moje prsty a určité svaly jsou velmi unavené a můžou i bolet, ale není to tak zlé, abych nemohl pokračovat v hraní dalších smělých skladeb na programu.

Co pro vás Xenakis znamená?

Když se nad tím zamyslím, poznat tak vysoce intenzivní tvorbu Xenakise a jemu podobných autorů pro mě znamenalo dostat se až na samé dno toho, co můžu jako instrumentalista dokázat ve světě tohoto ve svých důsledcích klasického typu hudby. Byť můj zájem stále pokračuje, míra nadšení postupem let trochu klesá. Je to asi důsledkem vlastní životní cesty, množstvím odehraných děl, a konečně tím, že tento typ hudební produkce nestárne s blížící se půlkou 21. století zrovna nejlépe (a to i přesto, že stále taková hudba vzniká, hraje se a nachází nové publikum). Je to součást širšího uvažování z 20. století, týkající se v hudbě i jazzu a hip-hopu: Jak můžeme vytvářet tak vyhraněně individualistická, expresivní, pokrokem posedlá díla, když už všechny limity růstu byly vyčerpány, když každý poslední kousek téhle planety byl postižený našimi výtvory? A proč bychom v tom měli pokračovat?

Navzdory provokacím a novostem v Xenakisově instrumentální hudbě se stále jedná o koncept bohorovného skladatele, obětavých a roky trénujících interpretů a akademického publika. Tedy o koncept velice tradiční, čemuž přisuzuji i jeho přirozený úspěch v tomto hudebním vesmíru. Pokud ale mluvíme o okcidentální hudbě 20. století, Xenakis rozhodně zosobňuje jeho vrchol a vždycky mám radost, když můžu potkat někoho s úplně jinými hudebními zájmy, kdo je s Xenakisovým dílem obeznámen (třeba lidé co dělají noise nebo na algoritmech založené kompozice).

Nacvičit Theraps vyžaduje stovky hodin a v poslední době se snažím trávit svůj čas více kreativně, objevovat nejen sám, ale hlavně s nejrůznějšími spoluhráči nové způsoby toho, co znamená být virtuózním interpretem v 21. století.

Kuniko Kato

Japonská hráčka na bicí Kuniko Kato má na svých stránkách v kolonce „upcoming“ samého Xenakise. Album jenom s jeho hudbou vydala v roce 2015 u dynamického labelu Linn Records, se kterým spolupracuje dodnes. Více informací.

 

Proč hrajete Xenakise?

Jeho hudba je prostě mimořádná a věřím, že jeho díla budou žít na věky.

Jak se cítíte při nastudování jeho děl?

Říká nám, abychom testovali limity toho, co to znamená být lidskou bytostí, mentálně i fyzicky.

Jak se cítíte během interpretace?

Soustředím se na to, co jsem se naučila, aniž bych o tom přemýšlela. V tom spatřuji přirozenou cestu.

Jak se cítíte po tom, co Xenakise dohrajete?

Cítím se, jako kdybych stála na útesech u města Étretat a dívala se na sytě modré nebe a moře.

Co pro vás Xenakis znamená?

Svobodu i hranice vlastního já můžeme zahlédnout, jen když úspěšně projdeme sérií zkoušek. To umí jeho hudba. Hudba znějící jak z vnějšího kosmu, co obtáčí vše kolem sebe.

 

Conrad Harris

Houslista původem s Missouri ve Spojených států je častým hostem Ostravských dnů, ať už jako sólista nebo člen Ostravské bandy, S.E.M. Ensemble nebo FLUX Quartet. Více informací.

 

Proč hrajete Xenakise?

Nejjednodušší odpověď zní: Je to skvělá hudba. Zvukově inovativní. V Xenakisových skladbách člověk slyší něco, co v jiných skladbách neexistuje. Alikvotní tóny, rytmické vzorce a další zvukové objekty, které dokážou uchvátit pozornost jak posluchačů, tak interpretů.

Jak se cítíte při nastudování jeho děl?

Baví mě hlavolamy. Učit se novou skladbu od Xenakise je jako snažit se nějaký vyřešit. Musíte přijít na to, jak nejlépe dosáhnout jeho představy, což někdy spočívá v spíše praktických rozhodnutích. Pokud jste hráč na smyčcový nástroj, často musíte řešit glissanda. „Mikka“ pro sólové housle sestává z jednoho dlouhého kontinuálního glissanda. Jakmile takový pokyn budete brát úplně doslova – musel byste hrát jen na G struně – neuspěl byste, je to neproveditelné. Takže jako interpret se musíte rozhodnout, jak nejlépe dosáhnete ideálního tvaru: začnete používat prázdné struny, obraty smyků, unisona a tak podobně.

Jak se cítíte po tom, co Xenakise dohrajete?

To záleží. Rozhodně je to vždy strhující zážitek. Většinou jsem celkem spokojený s výsledkem, ale často mi to nedá a přemýšlím potom, jak jinak jeho hudbu provést.

Co pro vás Xenakis znamená?

O Xenakise a jeho hudbu se zajímám už docela dlouho, od dob studií. Jeho životní příběh mě fascinuje, od jeho účasti v řeckém odboji, přes útěk do Paříže až po jeho práci v architektuře. Silně mě zaujal příběh okolo Pavilonu Philips a vlivu této budovy na jeho kompozice (zejména na Metastaseis), jakož i jeho koncept a užívání stochastické hudby.

 

Arne Deforce

Belgický violoncellista se primárně zabývá interpretací soudobého repertoáru, který byl v tomto a minulém století vytvořen pro jeho nástroj. Průsečíky mezi hudbou, uměním, vědou a technologií promýšlí a zkoumá také jako badatel. Vedle Xenakisovy hudby se rád zaobírá skladbami Mortona Feldmana, Karlheinze Stockhausena, Johna Cage nebo Briana Ferneyhougha a k vytvoření původních děl inspiroval třeba Phila Niblocka nebo Alvina Currana. Více informací.

 

 

Proč hrajete Xenakise a co pro vás znamená?

Xenakisovy kompozice pro violoncello hraji více jak 20 let, některé z nich, třeba Nomos Alpha, už od začátku své kariéry v 90. letech. Jeho hudba mě odjakživa fascinovala a přitahovala, protože v sobě nese zvukovou představivost a nevídanou, čistou, prapůvodní energii, která vyjadřuje fundamentální síly a „procesy stávání se“ životem, člověkem a kosmem.

Obzvlášť mě fascinuje to, jak Xenakis dokázal osvobodit hudbu od lidského patosu a nutkavých emocionálních potřeb. Jeho skladby jsou pro mě osvobozující zvukové rituály, abstraktní auditivní choreografie, které dokážou v člověku vyvolat zážitky až kosmické síly, radikálně abstraktní, ne-lidské. V jeho skladbách, jako v žádných jiných, můžeme slyšet, jak „nehumánní krajiny a příroda“ a „nehumánní stávání se člověkem“ získává hudební tvar, což jsou pojmy francouzského filozofa Gillese Deleuze.

To, že Xenakis uměl tyto koncepty realizovat v hudbě, mi přijde neskutečné a prožívám při tom silné emoce, zvlášť když se jeho skladby povede výborně zahrát. Výraz a emoce už negeneruje forma a použitý materiál, ani témata, nýbrž živá energie, hutnost a intenzita a obrovská množina různých „rychlostí a pomalostí“ zvuku. Rád na jeho hudbu nahlížím jako na „hudbu možností“, zkoumající a svobodnou, skrze kterou se můžete dostat do prostor, které jste dříve považovali za nedosažitelné. V tom spočívá transformující síla Xenakisových partitur a jejich schopnost transcendence. V případě skladby Kottos jste to vy sám, kdo je v „procesu stávání se“, nejdřív se stáváte Kottosem, tím, jak učíte svůj nástroj zpívat, tlouct, úpět a ječet, a následně se stáváte bitvou starořeckých bohů, kteří krotí síly Chaosu a Řádu v procesu Tvoření světa.

Jak se cítíte při nastudování, během interpretacepo tom, co Xenakise dohrajete?

Když studuji a připravuji program z Xenakisových děl, vždy mě překvapí, jak rychle se mi jeho hudba dostane do prstů. Je to především tím, že jeho hudba je fyzicky, téměř atleticky orientovaná. Nikoliv intelektuálně koncipovaná a odměřená, ale energetická, tělesná. Krom toho si při přípravě udržuji určitou mentální kondici a k abstraktní spiritualitě směřující energii. Během samotné interpretace je samozřejmě nutné se hluboce soustředit jak na čistě technické, tak na duševní procesy. Zároveň se musíte umět spolehnout na to, že vaše ruce dělají některé skoky a pohyby automaticky, díky motorické paměti. Jen tak můžete čelit těm nejrizikovějším pasážím.

Snažím se hrát tak, abych využil své energie co nejvíce, ve všech směrech, v nejtišších a měkkých pianissimech, i v extrémně hlasitých fortissimech, v témbru, v kontrastech. Vnímám to, jako kdybych svou mentální i fyzickou energii napojil na vysoké napětí, které postupně uvolňuji a vpravuji do svého nástroje a následně do publika. Za úspěšnou performanci považuji tu, při které jsem schopný podstoupit veškerá možná rizika v duševním rozpoložení, které rád nazývám „tvorba hudby s bleskově rychlým myšlením.“ Je to rychlost, která hypnoticky vibruje mezi vším a vy máte pocit, že nemáte co ztratit.

Vrátím se ještě k fyzickému aspektu: Existuje tu přímý vztah mezi virtuózně-atletickou a hudebně-vokální stránkou hraní i vnímáním. Každý zvuk, hluk, vibrace, témbr, col legno battuto, opravdu každý zvukový prvek v Nomos Alpha nebo v Kottos prochází skrze můj interní zpívající hlas. Nemůžu hrát tato takzvaná hudební gesta, aniž bych je byl schopen „zazpívat“, vokálně je reprodukovat. Od prvního po poslední zvuk hraji Nomos Alpha také jako „zpívaný“ interní monolog. Pouze tehdy se tato hudba stává částí mě samotného, takzvaně nemožné se stává možným a hudebně dosažitelným. To je pro mě moment, kdy se Xenakisova hudba stává živou a na chvíli zapomínám na matematické konstrukce v jejím pozadí. Jeho hudba přestává být abstraktní a může se stát přirozenou, srozumitelnou a hmatatelnou pro někoho, kdo ji poslouchá intuitivně.

Když Xenakise dohraji, zachvátí mě blažená euforie, mám pocit, že zvládnu všechno na světě, zároveň cítím úplné fyzické vybití, na které druhý den naváže nevyhnutelný pocit prázdnoty. Jako kdybyste běžel maraton, musíte se zotavit a znovu nabít energií. Může se nicméně také stát, že se performance z nějakého důvodu nepovede, to pak většinou není moc co cítit. Hrát Xenakise je tedy záležitost typu všechno nebo nic. V tomto smyslu je to hudba velmi zranitelná a tím pádem velmi lidská – další zajímavá dimenze toho, kde se hráč a publikum umí spojit, v pocitu toho, že všichni jdeme za hranici limitů. Věřím, že to je další hluboce lidská charakteristika Xenakisovy hudby.

„Pokud je Xenakisova hudba neproveditelná/nemožná [impossible], proč ji tolik z nás hraje?“ [citát od klavíristky Aki Takahashi, jenž jsem zvolil jako „předmět“ emailu.]

Vše, co je v jeho notovaných partiturách a zdá se „nemožné či nehratelné“, je nějakým způsobem „performovatelné.“ Jeho hudba pro violoncello je nejen taková, ale perfektně hratelná a proveditelná. Nicméně, tato problematika se odvíjí pouze v závislosti na tom, jak si jako interpreti vyložíme vztah mezi notací a hratelností. Co to vůbec znamená, když hudbu vyhodnotíme jako „nemožnou“? Co když se podíváme na Xenakisovy partitury jako na „hudbu možností“, na nabídku, kterou není nutné uskutečnit, ale na kterou je třeba odpovědět skrze imaginativní interpretační sílu? Tohle jsou zcela nezbytné otázky, které dokážou vyprovokovat hudební imaginaci a kreativitu v hranicích té či oné partitury. Otázka tedy nezní, jestli je jeho hudba „možná“, ale jestliže je něco „nemožné“, jak si s tím poradíme, jaké strategie a způsoby hraní zvolíme? Výsledkem budou unikátní zvukové události, které by jinak nemohly vzniknout.

Xenakisova notace je specifická ve své detailnosti, v tom, jak přesně dokáže znázornit hudební procesy a vyvíjející se zvukové struktury. Skladatel vytváří choreografii pohybů. Čistá trajektorie komplexních pohybů vás dovede k souvisejícím zvukovým představám. Notace jako taková vám tak dovolí nahlédnout na zvukové procesy, bloky, textury, intenzity a energie. Partitura je celkovou choreografií jednotlivých strategií tvorby a tvarování struktur a procesů v hudbě.

Ačkoliv je jeho hudba notovaná tradičně, s použitím konkrétních zvukových výšek, to, co slyšíme ze zdánlivě nehratelných pasáží je výsledek interakce mezi fyzickou akcí interpreta a hudební trajektorií diktovanou partiturou. Tato notace neustále kolísá mezi tóny konkrétní výšky a mezi tím, co nazývám „akcí zaměřenou k tónům konkrétní výšky“ [pitch orientated action-notation]. Takzvaně nehratelné notované pasáže, které najdeme v jeho hudbě pro smyčce, začnou dávat smysl v momentě, kdy je přestaneme vnímat jako přesně míněné znázornění konkrétní výšky, ale jako určitý bod v prostoru, ke kterému se skrze pohybové a fyzické akce přibližujeme a vytváříme je. Prvním pravidlem pro ty, kteří chtějí hrát Nomos Alpha: nepřemýšlejte v konkrétních výškách, ale ve zvucích a zvukových procesech. To je to, co myslím „osvobozením zvuku“. To je to, co považuji za největší „game changer“, který Xenakis přinesl do světa západní umělecké hudby.