Klavírista a skladatel Vadim Neselovskyi se rozhodl lidem připomenout krásu a kulturní odkaz dnes tak brutálně decimované země skrze svoje rodné město u Černého moře.
Vadim Neselovskyi se narodil v Oděse v roce 1977 ještě do tuhých brežněvovských let. Když se v roce 1985 dostal k moci Gorbačov, byl již zcela v zajetí hudby. Aby se pak v pouhých patnácti letech stal nejmladším studentem na oděské konzervatoři. Ačkoli studoval klasickou hudbu, zamiloval si jazz díky deskám, jež vozili ze světa námořníci. Brzy se přestěhoval do Německa a poté pokračoval v hudebních studiích na Berklee College of Music v Bostonu. Zde se jeho mentorem stal věhlasný jazzový muzikant a pedagog Gary Burton. Čile spolu hráli i nahrávali, Neselovského skladby přejímali pak např. Julian Lage a Antonio Sanchez. Pianista vydal též řadu alb jako lídr a spoluhráč hornisty Arkadije Šilklopera a v poslední době spolupracuje s Craigem Tabornem a Johnem Zornem, neboť začal skrze hudbu zkoumat svoje židovské kořeny. Pravidelně se ovšem vracel na Ukrajinu, byť od krymského konfliktu v roce 2014 za nelehké situace.
Album Odesa věnoval autor svému otci Shulimu Korenmanovi, který v roce 2019 zemřel a jehož hudebník považuje za ztělesnění ducha Oděsy. Nahrávka byla pořízena o rok později v akusticky vycizelovaném sále Sendesaalu v německých Brémách. Poskytnul mu ho na tři dny Peter Schulze, umělecký ředitel přehlídky Jazzahead!. Po dva dny probíhalo nahrávání, třetí den projekt premiéroval koncertně pro vysílání Radia Bremen. A protože začala pandemie covidu-19, v sále nebyli posluchači.
Při komponování Odesy se Neselovskyi inspiroval Musorgského Obrázky z výstavy ve snaze vytvořit suitu obsahující historii města, jeho vlastní vzpomínky a také sny. Hudba je sycena směsí jazzu a vážné hudby, ovšem to je vyjádřeno jen velmi zjednodušeně; autor prostě vypráví univerzálním hudebním jazykem.
Více než pětapadesátiminutová suita začíná příjezdem na vlakové nádraží. První bylo postaveno v roce 1882, ale v roce 1944 bylo zničeno. Znovu povstalo v roce 1952. Intro je dramatické, poté se střídá taneční ráz s expresí, dumkovitost a jímavě melodická perlivost s bezstarostností a radostí. Winter in Odesa zachycuje mírnou zimu, jež tu panuje, s občasným, třpytivým sněhem. Hudba je křehká, melodická, procítěnost a ztišení se střídá s emotivním zahušťováním. Následují krkolomné, úderné, dramatické Potemkin Stairs, inspirované slavnou scénou z Ejzenštejnova filmu Křižník Potěmkin z roku 1925. I dnes majestátní schody, dominanta města, vedou do rozbouřeného Černého moře a znamenají smrt.
V květnu rozkvétají v Oděse akáty. Skladba Acadia Trees je ozvěnou Dunajevského Bílých akátů. Klavírista ještě hlouběji umocňuje romantickou náladu, meditativně lyrizuje, místy jarrettovsky improvizuje. Rozmarný, skočně veselý Waltz of Odesa Conservatory reflektuje autorovu vzpomínku na studentské jinošství, forma připomíná jakési cvičné etudy. Následující trojice skladeb tvoří brutálně sugestivní protipól, vztahují se totiž k holokaustu. V Oděse žila početná židovská komunita, vesměs vzdělaná a pracovitá, díky níž město vzkvétalo. V říjnu 1941 rumunské jednotky ve službách Hitlera, jež město dobyly, povraždily naráz více než 30.000 Židů. Hudba je proto trýznivě ponurá, nejdříve s osudovými tóny předzvěsti, poté zběsilá; po vygradování nastane ztišení, klid s pachem krve, nicota. Téma Jewish Dance (jež má i živelné Intro) je postaveno na citaci ukolébavky, kterou autorově matce zpívával její otec. Klavírista zrychlil melodii, aby ji proměnil v živý tanec. Dalším autobiografickým kusem na albu je My First Rock Concert. Na osmiminutové ploše se vrací do roku 1990, kdy v Ševčenkově parku navštívil svůj první rockový koncert. Vystoupil tam legendární ruský rockový písničkář Victor Tsoy, který zároveň představoval symbol změny. Bohatá melodie je jarrettovsky rozvíjena, čiší z ní naděje; klavírista ji též barokizuje, romantizuje, prolíná imprese s expresemi, nápaditě variuje i rozvolňuje ústřední téma. To si autor vypůjčil z Tsoyovy hymnické písně Blood Type. Bohužel třicet let po smrti rockové hvězdy je tato píseň opět krutě aktuální, stala se zase symbolem politické rebelie. Ať už před nedávnem v Bělorusku, tak nyní v Rusku. Album uzavírá The Renaissance in Odesa, která reflektuje znovuzrození města po rozpadu Sovětského svazu. Včetně obnovy synagog, kostelů a chrámů. (Považte, že například v roce 1992 zůstala z původních sedmi synagog pouze jediná!) Jenže přišlo předjaří roku 2022 a na město začaly zase padat bomby a létat rakety a dělostřelecké granáty. Tok zprvu ztišené, posléze vzlétavé hudby plné romantického preludování, křehkého, jímavého à la nokturno, je náhle přerván vpádem tragičnosti… a pak už se dočkáme jen ticha.
Vadim Neselovskyi: Odesa
Sunnyside Records (https://www.sunnysiderecords.com)