Flexion Records (www.flexionrecords.net)
Švýcarský label akordeonisty Jonase Kochera pokračuje ve vydávání CD poněkud nebezpečně zabalených do smirkového papíru. Druhý titul přináší nahrávku španělského improvizačního dua I Treni Inerti (Ruth Barberán – trubka, objekty a Alfredo Costa Monteiro – akordeon, objekty), které tentokrát zůstalo opravdu věrné svému palindromickému názvu přeložitelnému jako “netečné vlaky”. Nahrávací session se totiž uskutečnilo mezi třetí a pátou hodinou ranní pod širým nebem, v olivovém háji mezi dvěma vlakovými dráhami poblíž nádraží Sant Vicenç de Calders.
V bezmála padesátiminutovém kusu se tak spojuje práce obou instrumentalistů s ambientním “netichem” kousku noční přírody poblíž města a jeho rozčlenění na několik epizod je svěřeno jízdnímu řádu nákladních vlaků, jejichž rytmický zvuk snímaný skrze přirozený filtr vegetace vyznívá opravdu šťavnatě. Důkladné naladění na stálé vlastnosti i nevyzpytatelnost svého okolí patří k disciplíně, kterou toto duo rozvíjí, a tak je skutečně dobrodružné sledovat s jakým smyslem pro detail umisťují Barberán a Monteiro své zvukové příspěvky do akustického prostoru. Přestože pracují bez elektroniky, některé z jejich zvuků o tom svým průběhem, barvou či strukturou mohou vyvolávat pochybnosti. Vedle dynamicky kontrolovaných ploch akordeonu a různými způsoby tlumených či preparacemi upravených tónů trubky zde můžeme nalézt například velkou škálu zvuků kovového charakteru (táhlé možná rozeznívané smyčcem či různě drobivě chrastící či skřípající) a můžeme se jen dohadovat, zda některé šumy vnesla do celého dění příroda či sofistikované prodýchávání nástrojů.
Celková atmosféra je napínavá tak, jak má ostatně správný hudební rituál být. Možné je tu pro posluchače třeba také zaměření na vyvíjející se přístup umělců k projíždějícím vlakům nebo zamyšlení, zda Flexion Records oproti svému zvukově hladšímu prvnímu titulu (Jonas Kocher – Michel Doneda, viz recenze) zvolili pro Luz Azul záměrně smirkový papír o něco hrubšího zrna. Logické by to bylo, a pak už nezbývá než si nedočkavě představovat, co nám Jonas Kocher plánuje naservírovat v těch ještě drsnějších.
