Takové to avantgardní břinkání, vlastně podobné sólovým výletům Filipa Topola.
O švýcarském pianistovi (a leckdy i vokálním experimentátorovi) Jacquesovi Demierrovi se psalo v HIS Voice několikrát před pár lety, především ohledně jeho působení v triu se saxofonistou Ursem Leimgruberem a kontrabasistou Barrem Phillipsem a jeho tvorba byla reflektována i profilovým albem na prestižním labelu Tzadik. Nové album Well-Measured Piano je další majstrštyk, který má v jeho diskografii zásadní postavení.
Když jsem začal nedávného brzkého rána již poněkolikáté poslouchat tento zcela fenomenální opus, vpadla mi do toho manželka s dvojčátky na rukou. Když jsem ji upozornil, že poslouchám takové to svoje „avantgardní břinkání“, kontrovala, že jí to přijde podobné sólovým výletům Filipa Topola. Tohle přirovnání mi nakonec přišlo docela trefné.
Vize tohoto projektu napadla Demierra, když byl pozván hrát do budapešťského Centra architektury. Tehdy si ještě více uvědomil stavebnost a stavební dispozice nástroje. Už obal alba napovídá, že Jacques tehdy vzal s veškerou vehemencí piano do svých paží jako určité spojení nervů s mozkovou centrálou. Což působí i při poslechu. Ve třech rozsáhlých kompozicích (dvě přes dvacet minut a jedna téměř patnáctiminutová) se signifikantními názvy Dilute the Sky with Care, Wind Motet a To Thank the Morning Rain se obloha skutečně rozpouští v patřičném dunícím i jemném témbru, vítr větrní, a déšť dští ve fantazijní kadenci.
Technicky dokonalé provedení s různými preparacemi navíc vůbec nepůsobí čistě akademicky, ale hlavně impresionisticky, ovšem spíš v interlogistickém smyslu. Album je přes svou relativní technicistnost nesmírně náruživé, repetiční i překvapivě zlomité, ale ve chvílích i něžně romantické a vlastně reminiscující proměnlivost počasí v bezčasí i časí. A je k poslechu i na autorových webových stránkách.
Jacques Demierre: The Well-Measured Piano
Creative Works Records (https://www.creativeworks.ch)