Premiérová nahrávka dua Pavla Hrubého a Jana Faixe vychází na CD a v elektronické podobě u pražského vydavatelství Polí5 Josefa Jindráka.
Přiznávám se, že mám rád desky vzniklé z radosti, z tvůrčího přetlaku, případně jaksi „mimochodem“ a „bezelstně“. Neboli takové, které nekalkulují s odezvou, něčí pověstí a žánrovým zařazením. Spolupráce Jana Faixe a Pavla Hrubého není až takovým překvapením, jak by někdo mohl čekat či napsat (viz oblíbená klišé o překračování žánrů a nečekaných spojeních). Oba muzikanti toho za sebou mají mnoho zajímavého a oba se, byť každý po svém, věnují taktéž volné improvizaci, jež je evidentně hlavním, i když ne jediným jednotícím principem alba.
Kombinace dechových nástrojů (v tomto případě altsaxofon a basklarinet) a elektroniky je vždy svůdná, protože funkční – jedno druhé prostě dobře doplňuje. Elektronika tvoří jakýsi základní rámec kompozic, jejich schéma (topos), to je pak oživováno „vanutím ducha“ dechových nástrojů. Jan Faix pracuje jak s klávesovými nástroji, tak s efekty, sekvencery a processingem velmi zkušeně, ale zároveň s respektem k překvapení (vždy je třeba počítat s prvkem náhody) a s jakousi téměř až dětskou hravostí. Dechy Pavla Hrubého svobodně proplouvají mezi beaty, hluky a šumy a jsou elektronice přesně tím vhodným živočišným protipólem. Důležitým prvkem je tu také precizně odměřovaná práce s lidským hlasem – ať už ve formě samplů (např. fragmenty textů Janele z Liků), nebo skřeků propasírovaných skrze dechy (např. Kdyby byl Bavorov velký teleport).
Hned v úvodní skladbě (Pec nám spadla) se projevuje jedno z hlavních pozitiv desky: tematická práce s hudebními prvky, jichž je – a to je dobře – omezené množství (podobně jako třeba témat v sonátové formě). Návraty a variace téhož materiálu jsou, marná sláva, důležitým scelujícím principem v jakémkoli druhu hudby. Dalším pozitivem je rovnováha dvou základních elementů souvisejících s vnímáním skladeb jako takových – kontinuity (vnitřní jednota materiálu), jež umožňuje aktivní účast na sledování hudebního toku, a diskontinuity (bodů zlomu), která řazením kontrastních momentů udržuje pozornost, zkrátka překvapuje a „baví“. Negativ není mnoho, snad by bylo možné zmínit dvě. Některé skladby jsou od začátku do konce natolik výrazově i frekvenčně „saturovány“ (např. Průlet), že po určité době neudrží žádoucí pozornost, a pár tracků ze druhé poloviny alba (např. Blues ze Saturnu a Průzkum) možná postrádá vzájemný kontrast, což je dáno hlavně využíváním podobného kompozičního schématu (varhanní ostinato, harmonická kadence versus linie dechů).
Celek je však výborný, hlavně z důvodů, o nichž jsem psal už na začátku. Hudby je dnes mnoho, a tak logicky roste soutěživost a snaha o prosazení se na trhu, což se často projevuje neupřímností, nápodobou něčeho úspěšného (gimmick) a reklamními triky. Zaplaťpámbu za nahrávky, které stále vznikají z důvodů jiných, třeba jen tak z radosti.
Jan Faix / Pavel Hrubý: Bezelstně
Polí5 (www.polipet.cz)