V další pozvánce na festival Vs. Interpretation se dopouštím několika drobných úvah inspirovaných tvorbou Jérôma Noetingera, letos padesátiletého hudebníka, filmaře, vydavatele a organizátora, jenž je jednou z nejvýraznějších postav francouzské experimentální elektroniky, zejména jejího improvizačního pólu.
Narodil se v Marseilli, elektronickou hudbu studoval u skladatele Xaviera Garcii v Grenoblu a proslul především coby člen trojmužné instituce Metamkine, kterou v roce 1987 založil s filmaři Christophem Augerem a s Xavierem Querelem.
Metamkine, to je vydavatelství, promotérská buňka, především ale „kapela“, která se celým jménem nazývá Cellule D’Intervention Metamkine a těší se zaslouženému obdivu pro svou jedinečnou živou kombinaci improvizované elektroniky s filmovou projekcí využívající novátorsky technik tzv. expanded cinema. Metamkinovské přeludy vznikají zapojením několika projektorů, zrcadel, tažením filmového pásu více promítačkami, stavěním šablon a rastrů před světla promítaček a dalším kutilstvím s 8mm a 16mm filmem v reálném čase. „Jeden dělá zvuk, dva obraz a myšlenka je docílit živého filmového střihu,“ říkají v šest let starém interview, jednom z mála v angličtině, a dodávají, že „everything is completely open.“ Což, toufám si tvrdit, se obvykle mnohem snadněji prohlašuje, než dosahuje.
S trochou zjednodušení lze tvrdit, že Noetingerova domovská Francie zaujímá na mapě elektronické hudby výsadní postavení. Je jedním z rodišť žánru; historie, kterak rozhlasový technik Pierre Schaeffer se skladatelem Pierrem Henrym v padesátých letech stříhali pásky a vynalezli konkrétní hudbu, je dobře známá a po letech zmutovala do podoby legendy. Elektronická hudba se díky této historii ve Francii každopádně výrazně institucionalizovala. Její mekka, instituce IRCAM, ostatně symbolicky sídlí na Stravinského náměstí pár kroků od Pompidouova centra. A tak to má být, francouzská kultura zde nejen symbolicky sděluje, že provokativní otázku „proč lidi berou Rothka a neberou Stockhausena?“, již si co podtitul své knihy Strach z hudby zvolil nefrancouz David Stubbs, považuje za irelevantní.
Jérôme Noetinger se vůči akademickým kruhům nevymezuje, vždyť tam taky působil. Společné s nimi má třeba už to, že se rozhodně nehodlá nutit k angličtině a drtivou většinu materiálů o své osobě a tvorbě prezentuje v mateřštině. Francouzská „post-konkrétní“ hudba je totiž známá tím, že místy svou užvaněností zasahuje až do teritoria rozhlasové hry a nefraknofonní posluchače zkrátka ignoruje. (Českého posluchače zde tedy čeká důvěrně známá hra na domýšlení slov, již pěstuje už od dob “před plyšákem” – část informace projde, část nikoliv, fantazie může slavit žně i tam, kde se tvůrce hodlal vyjádřit co nejexaktněji.)
Právě skončivší závorka se ale bytostně instrumentálního hráče Noetingera netýká. Mnohem důležitějšími akademickými prameny, z nichž Noetinger čerpá vodu na mlýn své řízené anarchie, jsou samozřejmě ty zvukové. Třeba už to, že za svůj erbovní nástroj si Noetinger zvolil přístroj z žánrově nejemblematičtějších: páskový magnetofon. Samotný pásek pak leckdy tahá přes celý sál, kde zrovna vystupuje, a v patřičných mezích jej drží mikrofonními stojany.
Druhou Noetingerovou zálibou jsou nejrůznější „bezcenné předměty“ třeba plastové kelímky, kousky dřeva a kovů rezonující na reproduktorech vykuchaných bůhví odkud nebo nejrůznější pružinky snímané kytarovými pick-upy a podobně. Tento přístup má nesporné výhody. Zatímco elektroakustická kompozice ve výsledku může dosahovat krystalické čistoty a působivých mnohakanálových efektů, Noetinger dokáže vytvářet na pódiu tzv. kompozici instantní, s téměř nulovým reakčním časem, resp. s takovým, který závisí jen a jen na něm samém. Vnímání toho, co je „živá“ hudba, se navíc s lety výrazně posouvá, takže můžeme říci, že i když Noetinger třeba „jen“ manipuluje s magnetofonem, je v jeho gestu víc krve, potu a slz, než kdyby ke hře přizval počítač. Uctívači náhodných operací – k nimž se ostatně řadím – a live-codeři mohou protestovat a obvinit mě ze zpátečnictví, já zde ale hovořím především o dynamice člověka na scéně. Ten teoreticky nemusí dělat nic, jeho přítomnost, pohyby a soustředění v sobě ale nesou jistý „rituální potenciál“ a napětí odlišné od pohledu na figuru u počítače, který má díky širokým možnostem využití mnohem širší konotace. (Otázka, zda si ten chlap na pódiu nevyřizuje e-maily, stále nebyla důsledně zodpovězena, a brání tomu sami protagonisté, neboť jen málokterý chce při vystoupení třeba promítat svůj kód, dění v DAW nebo – jak to činíval Peter Rehberg – zkrátka zmáčknout play a odejít z pódia.)
Dá se říci, že klíčovými slovy Noetingerovy hudby jsou neklid a obnaženost zvukových zdrojů. Umění zde nenapodobuje přírodu a my pokaždé slyšíme jen to, co právě zní: poraněné stroje, kutilsko-pitevní zásahy, „krámy.“
V profánním přístupu ke vznešené elektroakustické hudbě našel Noetinger kumpána v Lionelu Marchettim. Hrávají spolu tak často, že už se dá mluvit téměř o kapele, a podobně jako Noetinger i skladatel Lionel dokázal překročit hranice artificiálnosti – již částí své tvorby ale nikdy neopustil – směrem k improvizaci a DIY.
Mám problém přirovnat Noetigerovu hru ke hře jeho improvizátorských kolegů, jako je třeba Ignaz Schick, Günther Müller či Petr Vrba. Ta nálada, ostré střihy, záměrná indolence, agresivita a hřmotnost i v tichu, připomínka toho, že slovní spojení art brut (a vše, co s sebou čin pojmenování nese) se zrodilo ve Francii… to vše v mých uších dělá z Jérôma Noetingera spíše hudebního bratrance Ghédalii Tazartése či rovnou malíře Jeana Dubuffeta, jehož klikatá, hrbolatá stopa skládající se do slov o dusivosti hóch kultury byla vyryta na míru francouzskému snobismu a patentu na umění.
Noetinger na rozdíl od Dubuffeta nepohlíží do blázinců ani, na rozdíl od Tazartése, k exotickým kořenům, roky hraní v nejrůznějších improvizačních sestavách – jak je dobrým zvykem, doslova s každým (ve věku AIDS nepěstujeme volnou lásku, ale volnou improvizaci) – jej ale naučily se se zvukem příliš nepárat. Dobře ví, že improvizace, s níž si všichni budou zdvořile dávat přednost, je k ničemu, stejně tak jako improvizace, v níž všichni budou šeptat, aby nerušili ostatní šepoty. Naopak ryčnost může vést ke kolizím a skákání si do řeči, to je ale ochoten riskovat.
Předchozí odstavce možná mohou vyznít jako přeinterpretace (googlení versus interpretace, kdo je rozsoudí?), zkusím pocit, který v nich sděluji, zprostředkovat i jinými slovy: V době, kdy se takzvaná neidiomatická improvizace již dávno usadila v bezpečném idiomu (trochu jinak se tohoto tématu dotýká nedávný rozhovor Iana Mikysky s Ritwikem Banjerim) a dosti často se v ní hraje na nejistotu s až přílišnou jistotou, je Jérôme Noetinger jedním z těch, z jejichž hry mám dojem dobrodružství, vabanku za cenu pádu do chyb i banality, především ale dojem opravdovosti, energie a touhy jít do toho naplno.
Pohlédneme-li na současná pódia tzv. alternativní hudby, spatříme hráčů na pásky a drnčící ne-nástroje i filmových kutilů snad tisíce a jejich hru i arzenál můžeme považovat za dobře naolejované klišé… Jérôme Noetinger je z těch, kdo svou tvorbou připomínají drsný půvab primárního skřípotu.
28. dubna vystoupí Noetinger na pražském festivalu Vs. Interpretation v duu s Angélicou Castelló, skladatelkou a sound-artistkou ohledávající hranice snové křehkosti na ose Mexiko – Vídeň. Koncert ve Studiu ALTA začíná ve 21.00.